sobota 20. listopadu 2010

Křesťan: otrok?

Necháváme se svazovat Biblí? Jsou v ní přeci desítky příkazů a zákazů. Proč otročíme nějakému Bohu? Já nebudu nikoho poslouchat, co mi má co kdo nařizovat... Takových otázek na adresu křesťanů jistě padlo mnoho a mnoho jich ještě uslyšíme. Proč se lidé neradi podrobují Bibli a Božímu řádu?

Když vyrážíme v létě na dovolenou nebo v zimě do hor, v rámci přípravy na cestu pečlivě plánujeme kudy a kam. Otevřeme mapu, zagooglíme, aktualizujeme GPSku a když vyrazíme, bez jediného slova se držíme nalezené cesty. Na další křižovatce odbočte doprava! Proč nezahneme doleva nebo nejedeme rovně? Neotročíme té mapě příliš? Proč nám tady nedělá problém poslouchat? Protože chceme dorazit do cíle a tu mapu přeci kreslil někdo kdo tu cestu zná, kdo ví kudy tam.

Proč chci poslouchat Boží příkazy a zákazy? Proč bych se měl podrobovat Božímu slovu? Protože chci dorazit do cíle! A kdo jiný by měl znát lépe cestu než ten kdo ji připravil?

pondělí 15. listopadu 2010

Radost z vlastního úspěchu? příliš pomíjivé...

...
Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: "Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu."
Řekl jim: "Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk.
Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí.
Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích."
... (Lukáš 10:17-20)

Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové, že se vám něco daří, že jste zvládli složitou zkoušku, dostali dobrou známku, vyřešili obtížný problém ... Samozřejmě že z toho máme radost. A pokud se o to s někým podělíme, radost je násobná. Člověka to příjemně povzbudí k další práci. Ježíš ale říká že to nemá být tím základem naší radosti. To bychom totiž mohli být druhý den z vrcholu úplně na dně - ve chvíli kdy by se nám něco nepovedlo. Podstata naší radosti má být trvalá a neměnná - a to nemůže být v ničem jiném než ve vědomí že je moje jméno zapsáno v nebesích...

čtvrtek 11. listopadu 2010

Jidáš Iškariotský a Šimon Petr

Vrátím se ještě k událostem které se děli kolem Velikonoc v Jeruzalémě a zamyslím se nad dvěma příběhy dvou mužů které mají mnoho společného a přitom jsou tolik odlišné.
Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti Ježíšových učedníků, podle některých pramenů pracoval s penězi. Možná byl i něco jako účetní apoštolů. Pravděpodobně si uměl věci kolem sebe velice dobře spočítat. Proč po mnoha měsících strávených v Ježíšově přítomnosti, kdy vyděl všechny zázraky a úžasné věci které činil, jej nakonec zradil? Možná se cítil zklamán nebo dokonce podveden. Jako celý Izraelský národ očekával příchod mesiáše-krále který přijde do Jeruzaléma s mocí. Vytrhne Izrael z područí Římanů. Ve slávě usedne na Izraelský trůn. Místo toho se tři roky pachtí za člověkem který se od moci drží dále. Vysedává s kde kým a stýká se s lidmi kteří mu ke slávě asi nepomohou. Místo početné vojenské jízdy vjíždí do Jeruzaléma sám a ještě na oslovi. A tohle nemá Jidáše zklamat? Ostatní učedníci to možná nevidí, jsou zaslepeni Ježíšovými řečmi. Jidáš je ale nad věcí, má svůj rozum pevně v hrsti, nenechá se jen tak vodit za nos. Ježíše prokoukl a je mu jasné že to není ten na koho čekají. Vždyť sám Ježíš přece říká že musí zemřít, tak proč bych na tom nemohl něco trhnout? Nikomu tím přece neuškodím, ba dokonce pomohu. Co kdyby se vojáci a farizeové spletli a šli po někom nepravém...

Druhou postavou dnešního zamyšlení je nejvýraznější osoba Ježíšových následovníků - Šimon Petr. Již dávno vyznal kdo je Ježíš. Poznal že je Mesiáš, Syn Boha živého. A při tomto vyznání mu dá Ježíš nové jméno: "...ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou." Je přirozenou autoritou, oporou ostatním, pevným základem k budování. A přece Ježíše zradí. Při Poslední večeři se dušuje že půjde s Ježíšem až na konec světa. Ježíš jej dokonce připravuje na to co se stane. Nakonec ani nemusejí dojít tak daleko a Petr Ježíše nezná, nikdy jej neviděl... hned třikrát. A pak zakokrhal kohout.

Jidáš, když si uvědomil co udělal, šel a oběsil se. Ale co vlastně udělal? Pouze se přiživil na plánu druhých. Kdyby Ježíše nezradil, farizeové by si to zařídili jinak. Jidáš byl jenom drobnou, nahraditelnou figurkou v připraveném plánu.
To Petr spadl z mnohem větší výšky a mnohem hlouběji než Jidáš a přesto mu Ježíš říká "...a na té skále zbuduji svou církev". Není důležité jak hluboko jsem klesl, ale jestli mám odvahu se vrátit, jestli zavolám: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
Petr po svém pádu vstal a Bůh na něm vybudoval svoji církev a brány pekel ji nepřemohou.

sobota 6. listopadu 2010

Koho dneska rozhází justiční omyl starý 2000 let?

Do velikonoc je zatím celkem daleko a tak mnohé jistě napadne, že bych se měl věnovat spíše adventnímu či vánočnímu tématu. Jelikož mám ale v hlavně určitou myšlenku (vyburcovanou čtením z předposlední kapitoly Markova evangelia), která by jistě do velikonoc vyprchala a vyšuměla, myslím že nebude na škodu pokud ji sepíši rovnou. Mimo jiné také proto, že je jistě platná pořád a ne jenom jednou za rok z jara.

Patnáctá kapitola Markova evangelia (podobně jako 27. kapitola u Matouše...) mluví o ukřižování Ježíše Krista. Pro člověka 21 století, denně masírovaného krvavými filmy a zprávami či televizními novinami - které si leckdy nezadají z horory, je smrt kohosi před 2000 lety celkem nezáživná. Byť byl onen člověk možná odsouzen nespravedlivě.
Proč bych se měl zajímat o to kdo onen člověk byl, a proč je kolem Něho takový rozruch? Proč bych se měl starat o zkorumpovanost justice v Římské říši kdysi dávno? Protože On je Boží syn a jsem to já kdo jej přibíjí na kříž. Ne tehdy a tam... ale dnes a tady... Děkuji ti Bože že jsi mě přes to přese všechno přijal za svého syna.

Jak nesmírná je Boží láska k nám... vždyť On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal;...