sobota 31. srpna 2013

Až... (Ageus)

Ne že by za poslední rok nebylo o čem psát, myšlenek v hlavě se mi honí spousta a jejich uspořádání na papír by mi možná pomohlo s jejich utříděním. Nějak se k tomu ale nemohu dostat a ne všechno je vhodné zveřejnit.
Dneska to tedy bude přepis programu z mládežnické dovolené (tématem byli malí proroci a tady se bude jednat o Agea)...

Ageus 1:1-15, 2:15-19
Ve druhém roce vlády krále Dareia, prvního dne šestého měsíce, přišlo skrze proroka Agea slovo Hospodinovo k judskému místodržiteli Zerubábelovi, synu Šealtielovu, a k veleknězi Jošuovi, synu Jocadakovu: "Tak praví Hospodin zástupů - Tento lid říká: ‚Ještě nepřišel ten čas; není čas budovat Hospodinův chrám.'"
Proto skrze proroka Agea přišlo slovo Hospodinovo: "Podle vás je tedy čas, abyste si žili ve svých vyzdobených domech, zatímco tento chrám je v troskách? Nuže tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede. Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jíte, a nenajíte se. Pijete, a máte žízeň. Oblékáte se, a vůbec to nehřeje. Kdo něco vydělá, nosí to v měšci děravém.
Tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede! Vypravte se do hor, přivezte dřevo a stavte chrám. Já pak v něm najdu zalíbení, a tak se oslavím, praví Hospodin. Očekáváte mnoho, a je z toho málo. Co přivezete domů, to rozfoukám. A proč? praví Hospodin zástupů. Protože můj chrám je v troskách a vy se staráte každý jen o svůj dům.  Proto nad vámi nebe zadrželo rosu a země zadržela svou úrodu.  Přivolal jsem sucho na tuto zemi i na hory, na obilí, víno, olej i na vše ostatní, co roste ze země, a také na lidi, na dobytek a na všechno, na čem pracujete."
Zerubábel, syn Šealtielův, velekněz Jošua, syn Jocadakův, i všechen zbývající lid tehdy poslechli hlas Hospodina, svého Boha, totiž slova proroka Agea, neboť ho poslal Hospodin, jejich Bůh. A lid byl naplněn bázní před Hospodinem.
Ageus, Hospodinův posel, pak lidu vyřídil Hospodinovo poselství: "Já jsem s vámi, praví Hospodin."
Hospodin tenkrát roznítil ducha judského místodržitele Zerubábela, syna Šealtielova, ducha velekněze Jošuy, syna Jocadakova, i ducha všeho zbývajícího lidu. Přišli a dali se do práce na chrámu Hospodina zástupů, svého Boha. Bylo to čtyřiadvacátého dne šestého měsíce.
...
Všímejte si ale, jak bude ode dneška dál. Jak bylo předtím, než se v Hospodinově chrámu začal pokládat kámen na kámen? Kdo tehdy přišel k hromadě zrní pro dvacet měr, našel tam jen deset. Kdo přišel k vinné kádi pro padesát měr, našel tam jen dvacet. Všechno, na čem jste pracovali, jsem bil plísní, snětí a kroupami, a přesto jste na mě nedbali, praví Hospodin. Všímejte si, jak bude ode dneška dál, jak bude od čtyřiadvacátého dne devátého měsíce - ode dne, kdy byl znovu založen Hospodinův chrám. Všímejte si: Je už v obilnici zrní? Réva, fíkovník, granátovník ani oliva ještě nerodí? Ode dneška vám požehnám."

Židovský národ byl kolem roku 600 před naším letopočtem odvlečen do vyhnanství a celá jejich země byla zpustošena. Chrám - velmi důležité centrum života pro Izrael - byl rozbořen. Po sedmdesáti letech se vracejí zpátky "domů". Jen velmi málo z nich si osobně pamatuje jaké to bylo před zajetím, ostatní to možná znají pouze z vyprávění a příběhů. Do tohoto období zapadá Ageova kniha.

Pokud máte štěstí a váš dům (nebo spíše dům vašich rodičů a dědů) nerozbořila okupující armáda, zcela jistě se na něm podepsal zub času. Po sedmdesáti letech bez údržby příliš obyvatelný nebude. A tak by nás, a myslím, že ani Boha, nemělo překvapovat, že se ti, co se vracejí, nejprve starají o střechu nad hlavou a o vlastní živobytí.

Když si ale ještě jednou přečteme následující verš, možná nám začne svítat o čem Ageus mluví: Je snad čas k tomu, abyste si bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách? (Ageus 1:4)
V domech vykládaných dřevem, nebo podle jiného překladu ve vyzdobených domech... řečeno hezky česky: Je snad čas aby jste si žili v přepychu, zatímco Hospodinův chrám je v troskách?

První věc, která se mi při čtení vkrádá na mysl, je slovíčko "až" ... až budu mít po škole, až budu mít práci, až splatím hypotéku, až si vydělám na auto, až se ožením, až vychovám děti, až budu mít víc peněz, až budu mít čas... potom dám něco Bohu, potom začnu Bohu sloužit...

Židé v Ageově době příliš neviděli důvod, starat se o chrám a vůbec o Boží záležitosti. Nic takového většina z nich nezažila a stejně z toho na první pohled nekoukal žádný velký užitek.

Ageus přichází aby je v jejich každodenním shánění a dřině zastavil a otevřel jim oči: Nuže tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede. Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jíte, a nenajíte se. Pijete, a máte žízeň. Oblékáte se, a vůbec to nehřeje. Kdo něco vydělá, nosí to v měšci děravém. (Ageus 1:4-5)
Chybí jim Boží požehnání. Ať se nám to líbí nebo ne, bez něho to v životě nemá cenu. Můžeme se dřít od svítání do soumraku a bude nám to k ničemu.
Starozákonní Kazatel ve své knize píše: Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. (Kazatel 9:11)
Boží požehnání je k nezaplacení a stojí za to o něj usilovat.

Tak trochu mezi řádky v té Ageově větě (a docela na rovinu v celé knize Kazatel) můžeme vyčíst ještě jednu myšlenku. Starání se o vlastní břicho nás nemůže nasytit. Pachtění se za bohatstvím, přepychem a slávou nám nikdy nebude stačit. Nikdy se nebudeme cítit syti a naplněni. Pro přežití člověk potřebuje něco víc než jen plné břicho a naditou peněženku, duševní a duchovní hlad kariérou, penězi ani úspěchem nezasytíme.

Pojďme se ale vrátit k zpátky k tomu jak pokračuje Boží řeč: Vypravte se do hor, přivezte dřevo a stavte chrám. Já pak v něm najdu zalíbení, a tak se oslavím, praví Hospodin. Ageus 1:8 
Pro ně byl tehdy aktuální chrám, my asi dneska najdeme jiné Boží dílo ve svém okolí a jiné místo kde můžeme Boha chválit. To poselství je ale stejné. Mějme na paměti Boží dílo a podporujme jej svými prostředky které máme k disposici.

Chvíli to teď bude vypadat, že budu mluvit o penězích, myslím, že se to ale nechá vztáhnout i na čas a další věci které máme a můžeme nabídnout.
Na začátku jsem říkal, že je celkem pochopitelné, když se navrátivší lid nejprve stará o své živobytí a střechu nad hlavou. Podobně bychom mohli říci, že je rozumné stejně nakládat se svojí výplatou. Když nad tím ale přemýšlím a vzpomenu některé starší Biblické pasáže, vtírá se mi myšlenka, že je to celé ještě trochu jinak. Když Izraelský národ vyšel z Egypta a putoval do zaslíbené země, jedna z věcí kterou jim Bůh kladl na srdce byla následující slova:
Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává za dědictví, ovládneš ji a usadíš se v ní, odděl prvotiny všech plodů, jež sklidíš v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Vlož je do nůše a jdi na místo, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí za příbytek pro své jméno. Až přijdeš ke knězi, který tam v oněch dnech bude, řekneš mu: "Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o níž přísahal našim otcům, že nám ji dá.
...
Přivedl nás až sem a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem.
Proto teď přináším prvotiny, první ovoce země, kterou jsi mi, Hospodine, dal". Když to položíš před Hospodina, svého Boha, pokloníš se před ním.
Spolu s levitou a přistěhovalcem se pak budeš radovat ze všeho dobrého, co ti Hospodin, tvůj Bůh, dal.
Dt 26:1-3, 9-11

To první co Izrael vypěstoval, co vydělal, mělo patřit Bohu. Pojem desátek v nás vyvolává pocit desátého dílu... možná i tak trochu toho co nakonec zbude, když nasytíme hladové krky, opravíme děravou střechu, splatíme úvěr, trochu si užijeme...
Jak však řekl David S. na loňském Přihořívá na svém semináři Naděje i pro naše peněženky - "Bohu bychom měli dávat první díl, ne nutně ten největší, ale první.
Z obnosu který každý měsíc dostanu nejprve oddělím hromádku kterou chci dát Bohu, až potom rozdělím zbytek na všechny ty nutné a více či méně potřebné výdaje a radovánky."
V žádném případě to není o tom kolik musím, nebo bych měl dát... ale jestli a kolik chci.

Možná mám dojem, že nemám nic moc na rozdávání, že toho mám "tak akorát". Nedá mi to, nezmínit vdovu ze Sarepty, jak je o ni napsáno v 1. Královské.
Pro připomenutí, v Izraeli a okolních zemích byl veliký hlad, neboť dlouhou dobu už nezapršelo. Prorok Eliáš byl poslán k jedné vdově do Sarepty, aby tam přečkal do konce sucha. 
Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: "Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil." Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." Elijáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: 'Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.'" Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše. 1. Královská 17:10-13

Zmíněný David S. řekl na Přihořívá jednu krátkou zkušenost z dětství: Bylo období, kdy jejich mamka neměla co jim připravit druhý den k snídani. Toho rána přišel poštou přeplatek za elektřinu...
Kdybychom se zeptali našich rodičů a dědů, možná bychom se divili, kolik podobných příběhů bychom zrovna v tom našem sboru objevili... 

Naše nejistota a strach z neznámé budoucnosti, i když to zrovna třeba nevypadá že bychom trpěli hladem, je úžasným prostorem pro Boží jednání. Jenom Mu musíme dát prostor a důvěru.Jak říká i skrze proroka Agea: "Já jsem s vámi, praví Hospodin." (Ageus 1:13b)
Ačkoli ještě není zrno na sýpce a vinná réva, fíkovník, granátovník a oliva nepřinesly dosud ovoce, od tohoto dne budu žehnat. (Ageus 2:19)