Až... (Ageus)

Ne že by za poslední rok nebylo o čem psát, myšlenek v hlavě se mi honí spousta a jejich uspořádání na papír by mi možná pomohlo s jejich utříděním. Nějak se k tomu ale nemohu dostat a ne všechno je vhodné zveřejnit.

Dneska to tedy bude přepis programu z mládežnické dovolené (tématem byli malí proroci a tady se bude jednat o Agea)...

Ageus 1:1-15, 2:15-19

Ve druhém roce vlády krále Dareia, prvního dne šestého měsíce, přišlo skrze proroka Agea slovo Hospodinovo k judskému místodržiteli Zerubábelovi, synu Šealtielovu, a k veleknězi Jošuovi, synu Jocadakovu: "Tak praví Hospodin zástupů - Tento lid říká: ‚Ještě nepřišel ten čas; není čas budovat Hospodinův chrám.'"
Proto skrze proroka Agea přišlo slovo Hospodinovo: "Podle vás je tedy čas, abyste si žili ve svých vyzdobených domech, zatímco tento chrám je v troskách? Nuže tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede. Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jíte, a nenajíte se. Pijete, a máte žízeň. Oblékáte se, a vůbec to nehřeje. Kdo něco vydělá, nosí to v měšci děravém.
Tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede! Vypravte se do hor, přivezte dřevo a stavte chrám. Já pak v něm najdu zalíbení, a tak se oslavím, praví Hospodin. Očekáváte mnoho, a je z toho málo. Co přivezete domů, to rozfoukám. A proč? praví Hospodin zástupů. Protože můj chrám je v troskách a vy se staráte každý jen o svůj dům.  Proto nad vámi nebe zadrželo rosu a země zadržela svou úrodu.  Přivolal jsem sucho na tuto zemi i na hory, na obilí, víno, olej i na vše ostatní, co roste ze země, a také na lidi, na dobytek a na všechno, na čem pracujete."
Zerubábel, syn Šealtielův, velekněz Jošua, syn Jocadakův, i všechen zbývající lid tehdy poslechli hlas Hospodina, svého Boha, totiž slova proroka Agea, neboť ho poslal Hospodin, jejich Bůh. A lid byl naplněn bázní před Hospodinem.
Ageus, Hospodinův posel, pak lidu vyřídil Hospodinovo poselství: "Já jsem s vámi, praví Hospodin."
Hospodin tenkrát roznítil ducha judského místodržitele Zerubábela, syna Šealtielova, ducha velekněze Jošuy, syna Jocadakova, i ducha všeho zbývajícího lidu. Přišli a dali se do práce na chrámu Hospodina zástupů, svého Boha. Bylo to čtyřiadvacátého dne šestého měsíce.

...

Všímejte si ale, jak bude ode dneška dál. Jak bylo předtím, než se v Hospodinově chrámu začal pokládat kámen na kámen? Kdo tehdy přišel k hromadě zrní pro dvacet měr, našel tam jen deset. Kdo přišel k vinné kádi pro padesát měr, našel tam jen dvacet. Všechno, na čem jste pracovali, jsem bil plísní, snětí a kroupami, a přesto jste na mě nedbali, praví Hospodin. Všímejte si, jak bude ode dneška dál, jak bude od čtyřiadvacátého dne devátého měsíce - ode dne, kdy byl znovu založen Hospodinův chrám. Všímejte si: Je už v obilnici zrní? Réva, fíkovník, granátovník ani oliva ještě nerodí? Ode dneška vám požehnám."

Židovský národ byl kolem roku 600 před naším letopočtem odvlečen do vyhnanství a celá jejich země byla zpustošena. Chrám - velmi důležité centrum života pro Izrael - byl rozbořen. Po sedmdesáti letech se vracejí zpátky "domů". Jen velmi málo z nich si osobně pamatuje jaké to bylo před zajetím, ostatní to možná znají pouze z vyprávění a příběhů. Do tohoto období zapadá Ageova kniha.

Pokud máte štěstí a váš dům (nebo spíše dům vašich rodičů a dědů) nerozbořila okupující armáda, zcela jistě se na něm podepsal zub času. Po sedmdesáti letech bez údržby příliš obyvatelný nebude. A tak by nás, a myslím, že ani Boha, nemělo překvapovat, že se ti, co se vracejí, nejprve starají o střechu nad hlavou a o vlastní živobytí.

Když si ale ještě jednou přečteme následující verš, možná nám začne svítat o čem Ageus mluví: Je snad čas k tomu, abyste si bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách? (Ageus 1:4)

V domech vykládaných dřevem, nebo podle jiného překladu ve vyzdobených domech... řečeno hezky česky: Je snad čas aby jste si žili v přepychu, zatímco Hospodinův chrám je v troskách?

První věc, která se mi při čtení vkrádá na mysl, je slovíčko "až" ... až budu mít po škole, až budu mít práci, až splatím hypotéku, až si vydělám na auto, až se ožením, až vychovám děti, až budu mít víc peněz, až budu mít čas... potom dám něco Bohu, potom začnu Bohu sloužit...

Židé v Ageově době příliš neviděli důvod, starat se o chrám a vůbec o Boží záležitosti. Nic takového většina z nich nezažila a stejně z toho na první pohled nekoukal žádný velký užitek.

Ageus přichází aby je v jejich každodenním shánění a dřině zastavil a otevřel jim oči: Nuže tak praví Hospodin zástupů: Všimněte si, jak se vám vede. Sejete mnoho, a sklízíte málo. Jíte, a nenajíte se. Pijete, a máte žízeň. Oblékáte se, a vůbec to nehřeje. Kdo něco vydělá, nosí to v měšci děravém. (Ageus 1:4-5)
Chybí jim Boží požehnání. Ať se nám to líbí nebo ne, bez něho to v životě nemá cenu. Můžeme se dřít od svítání do soumraku a bude nám to k ničemu.
Starozákonní Kazatel ve své knize píše: Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. (Kazatel 9:11)
Boží požehnání je k nezaplacení a stojí za to o něj usilovat.

Tak trochu mezi řádky v té Ageově větě (a docela na rovinu v celé knize Kazatel) můžeme vyčíst ještě jednu myšlenku. Starání se o vlastní břicho nás nemůže nasytit. Pachtění se za bohatstvím, přepychem a slávou nám nikdy nebude stačit. Nikdy se nebudeme cítit syti a naplněni. Pro přežití člověk potřebuje něco víc než jen plné břicho a naditou peněženku, duševní a duchovní hlad kariérou, penězi ani úspěchem nezasytíme.

Pojďme se ale vrátit k zpátky k tomu jak pokračuje Boží řeč: Vypravte se do hor, přivezte dřevo a stavte chrám. Já pak v něm najdu zalíbení, a tak se oslavím, praví Hospodin. Ageus 1:8 

Pro ně byl tehdy aktuální chrám, my asi dneska najdeme jiné Boží dílo ve svém okolí a jiné místo kde můžeme Boha chválit. To poselství je ale stejné. Mějme na paměti Boží dílo a podporujme jej svými prostředky které máme k disposici.

Chvíli to teď bude vypadat, že budu mluvit o penězích, myslím, že se to ale nechá vztáhnout i na čas a další věci které máme a můžeme nabídnout.
Na začátku jsem říkal, že je celkem pochopitelné, když se navrátivší lid nejprve stará o své živobytí a střechu nad hlavou. Podobně bychom mohli říci, že je rozumné stejně nakládat se svojí výplatou. Když nad tím ale přemýšlím a vzpomenu některé starší Biblické pasáže, vtírá se mi myšlenka, že je to celé ještě trochu jinak. Když Izraelský národ vyšel z Egypta a putoval do zaslíbené země, jedna z věcí kterou jim Bůh kladl na srdce byla následující slova:

Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává za dědictví, ovládneš ji a usadíš se v ní, odděl prvotiny všech plodů, jež sklidíš v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Vlož je do nůše a jdi na místo, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí za příbytek pro své jméno. Až přijdeš ke knězi, který tam v oněch dnech bude, řekneš mu: "Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o níž přísahal našim otcům, že nám ji dá.
...
Přivedl nás až sem a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem.
Proto teď přináším prvotiny, první ovoce země, kterou jsi mi, Hospodine, dal". Když to položíš před Hospodina, svého Boha, pokloníš se před ním.
Spolu s levitou a přistěhovalcem se pak budeš radovat ze všeho dobrého, co ti Hospodin, tvůj Bůh, dal. Dt 26:1-3, 9-11

To první co Izrael vypěstoval, co vydělal, mělo patřit Bohu. Pojem desátek v nás vyvolává pocit desátého dílu... možná i tak trochu toho co nakonec zbude, když nasytíme hladové krky, opravíme děravou střechu, splatíme úvěr, trochu si užijeme...
Jak však řekl David S. na loňském Přihořívá na svém semináři Naděje i pro naše peněženky - "Bohu bychom měli dávat první díl, ne nutně ten největší, ale první.
Z obnosu který každý měsíc dostanu nejprve oddělím hromádku kterou chci dát Bohu, až potom rozdělím zbytek na všechny ty nutné a více či méně potřebné výdaje a radovánky."

V žádném případě to není o tom kolik musím, nebo bych měl dát... ale jestli a kolik chci.

Možná mám dojem, že nemám nic moc na rozdávání, že toho mám "tak akorát". Nedá mi to, nezmínit vdovu ze Sarepty, jak je o ni napsáno v 1. Královské.
Pro připomenutí, v Izraeli a okolních zemích byl veliký hlad, neboť dlouhou dobu už nezapršelo. Prorok Eliáš byl poslán k jedné vdově do Sarepty, aby tam přečkal do konce sucha. 

Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: "Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil." Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." Elijáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: 'Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.'" Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše. 1. Královská 17:10-13

Zmíněný David S. řekl na Přihořívá jednu krátkou zkušenost z dětství: Bylo období, kdy jejich mamka neměla co jim připravit druhý den k snídani. Toho rána přišel poštou přeplatek za elektřinu...
Kdybychom se zeptali našich rodičů a dědů, možná bychom se divili, kolik podobných příběhů bychom zrovna v tom našem sboru objevili... 

Naše nejistota a strach z neznámé budoucnosti, i když to zrovna třeba nevypadá že bychom trpěli hladem, je úžasným prostorem pro Boží jednání. Jenom Mu musíme dát prostor a důvěru.Jak říká i skrze proroka Agea: "Já jsem s vámi, praví Hospodin." (Ageus 1:13b)
Ačkoli ještě není zrno na sýpce a vinná réva, fíkovník, granátovník a oliva nepřinesly dosud ovoce, od tohoto dne budu žehnat. (Ageus 2:19)

Manuál pro život?

...myšlenky z mládežnického programu 15.9.2012...

Pro mnoho lidí je čtení návodů a příruček otrava, a po manuálu k nově zakoupené "hračce" sáhneme až v případě že všechny ostatní pokusy k jejímu zprovoznění selžou. Já jsem tedy trochu výjimka a návody k zajímavým přístrojům čtu celkem rád (ostatně jako všechno ostatní :)) - u obyčejných věcí jako je mikrovlnka je to většinou otázka zvědavosti jestli to náhodou neumí ještě něco navíc, v případě nového fotoaparátu s mnoha funkcemi je to celkem nutnost...

Co ale takový návod pro náš život? Musím přiznat že byla doba kdy jsem něco podobného skrytě a možná celkem zoufale hledal.

Otázek v životě přichází spoustu, rozhodování, životní křižovatky, co zrovna říci a co raději ne, jak odpovědět a kdy už bych měl mlčet? Bylo by "fajn" mít nějaký návod... scénář pro naši životní roli.
Některé věci jsou v předchozím výčtu trochu nadsazené, ale myslím že chápete kam mířím a že se vás to možná týká také. Když už jsme se rozhodli pro život s Bohem, rádi bychom věděli kudy jít.

Jak hledat Jeho vůli?
Modli se, čti si Bibli a On ti řekne kam jít... Jenže jak?!?
Možná jste již někdy slyšeli přirovnání Bible k návodu pro život. Bůh přeci stvořil svět a nám dal Bibli jako příručku jak žít...

Pokud jste někdy přeci jenom otevřeli návod k mikrovlnce nebo k nové televizi předpokládám že mohl mít tak 20 až 50 stránek. Máte-li složitější televizi tak třeba 100 a více. Můj nový foťák má příručku o 300 stránkách a kdyby jste se podívali na manuál ke složitějšímu přístroji v továrně nebo v nemocnici, může se jednat i o tisíce stránek. Bible je dlouhá kniha, ...kdo jste ji četl dáte mi za pravdu,... pořád ale není dost dlouhá na to aby se do ní vešel celý scénář života byť jen jediného člověka. A každý z nás jsme jiný...

Dostávám se k první části odpovědi na otázku položenou v nadpisu: recept pro náš život v takové podobě jako jej máte v kuchařce na palačinky prostě neexistuje... nemůže!

Důvod proč jej přesto tak zoufale hledáme je zakořeněn někde hluboko v nás a je čím dál více obrazem dnešní doby... všechno mít pod kontrolou, uspořádané, spočítané, předvídatelné a jednoduché...
Rozhoduješ se na kterou školu jít? Vyplň si dotazník a budeš mít jasno.
Jak se správně zamilovat? Nebo Která je ta pravá?.... a jak jí to mám říct?!? Kup si nějakou knihu, zúčastni se přednášky nebo kurzu... Postupuj podle návodu a budeš mít super život!

V životě s Bohem to ale takhle nefunguje... Mnoho Biblických příběhů má společnou jednu zajímavou věc... jsou jiné. Neopakují se, každý je originál...
Krátce po vyjití z Egypta musí Izrael bojovat s Amálekem (Exodus 17:8-16) - strategie pro vítězství je jednoduchá: Mojžíš stojí na hoře nad bitevním polem se zdviženou holí a Izrael vyhrává...
Při příchodu do zaslíbené země je jako první významný bod čeká dobýt město Jericho. (Jozue 6:1-20) Plán útoku je: týden pochodovat kolem a poslední den si zatroubit a zahulákat...
O pár generací později stojí soudce Gedeón před nelehkým úkolem vytrhnout Izrael z rukou Midjánců. (Soudců 7:1-25) Po velké vojenské reformě kdy z 32 tisíc mužů jich zůstalo ve vojsku 300 se na nepřítele vydali s polnicemi, pochodněmi a džbány na vodu...
Všechny předložené strategie fungovali na jedničku. A co třeba když Ježíš uzdravuje nemocné? Jednomu slepému řekne "prohlédni", u jiného si nasliní prsty a dotkne se jej, a třetímu potře oči blátem z prachu země a vlastních slin...

Ne jenom že jsme každý jiný a originál, ale s každým z nás chce Bůh jednat originálně. Tím nechci říci že knihy, příručky a kurzy jsou špatné - jen je potřeba se na ně dívat z jiného pohledu... ne jako na jednoduchý recept na lepší život. Slovy velice zajímavé knihy [1](ze které, jak jste možná poznali, částečně vychází tohle zamyšlení): "Nikdy si ze své zkušenosti nedělejte princip. Nechte Boha jednat s ostatními lidmi stejně jedinečně jako s vámi." (str. 174)

Pokud bychom totiž návod dostali, Boha bychom přestali potřebovat...
Tento princip je v knize Adamovo mlčení [2](druhý zdroj myšlenek k dnešnímu programu) nazván jako teologie receptů.
Ta Boha vnímá jako automat na štěstí. Podobně jako do automatu na kávu, stačí vložit pár drobných a dodržet návod k obsluze, očekává od Boha vyřizování vlastních životních otázek a problémů podle našeho přání... za pár drobných.

Možná už jsme se návodů zřekly a trpělivě čekáme na Boží pokyn co dál... a čekáme a čekáme...
Způsobů jakými k nám Bůh mluví je nepřeberné množství a pokud to náhodou vypadá že ještě nic neřekl, možná opravdu čeká na vhodnou chvíli a "zkouší" naší trpělivost. Možná ale také čeká na náš krok...

Slovy druhé zmiňované knihy ([2] str. 100, 98): Když se staneme křesťany, naše nejdůležitější rozhodnutí se často dějí ve tmě, prozářené pouze Božím světlem. Musíme důvěřovat Bohu, který nám ne vždy přesně říká, co máme dělat. Duch častěji přináší povzbuzení ("Zvládneš to, jsem s tebou") než pokyny ("teď udělej to a řekni toto"). Musíme rozvíjet svůj vztah s Kristem, v němž Ho poznáváme natolik, abychom mohli jednat tak, jak by jednal on, cítit, co by udělal a řekl on...
Bůh ví, co bychom měli dělat, a řekne nám to. Potom poznáme, že ten hlas byl jeho. Říká nám, co máme dělat, ale není to soubor pravidel na každý krok. Říká nám, abychom...ho milovali a pak dělali to, co považujeme za nejlepší. Adam pojmenoval všechna zvířata bez jakéhokoliv Božího zásahu. Bůh mu nenašeptával návrhy ("Podívej se na toho ptáka s dlouhým krkem před tebou, to by mohl být pštros"), ani ho nijak neopravoval ("Ne, ne! Hroch není hezké jméno pro tohle zvíře, králík bude znít lépe").

Když jsem na začátku léta vyrazil z Brna pěšky domů (důvodů bylo spoustu... zkusit si, že to dokážu, mít čas říci díky, provětrat si hlavu, hledat odpovědi...), četl jsem jeden večer kapitolu obsahující citované pasáže. Ustlal jsem si na louce pár set metrů od silnice mezi dvěma vesnicemi. Zavřel jsem knihu a chystal se usnout pod jasnou hvězdnou oblohou... O pár desítek minut později jsem byl spolehlivě probuzen úderem silného hromu. Celkem bez přemýšlení jsem v rychlosti posbíral věci, všechno spěšně naházel do batohu a vyrazil zpět k silnici. Měl jsem v podstatě dvě možnosti: Vrátit se do vesnice přes kterou jsem přišel (která byla trochu dál, ale věděl jsem že tam je jednoduchá autobusová zastávka - přístřešek a jedna stěna). Nebo jít do vesnice necelý kilometr přede mnou a doufat že najdu nějaký přístřešek, kam bych se schoval, tam.
Nevím přesně proč zvítězila druhá varianta - z dnešního pohledu bych mohl říci že mi to Bůh řekl... i když jsem žádný hlas neslyšel a rozhodoval se zcela sám... Za burácení hromu, vydatného blýskání a silného větru jsem dorazil do vesnice. Prošel ji/obešel hledaje nějaký přístřešek a na konec nalezl krásnou zděnou uzavřenou zastávku včetně oken a dveří... Když se za mnou dveře zabouchly, přidala se k přírodním živlům venku ještě vydatná průtrž mračen. Já jsem zůstal suchý.
Z vyprávění není myslím možné pochytit ani desetinu toho jak to na mě v tu chvíli působilo a co mi to vše řeklo k právě přečteným myšlenkám z knihy Adamovo mlčení...

To že měla tahle událost ještě dohru, mi došlo teprve nedávno, při přemýšlení nad tímto programem.
Druhý den ráno jsem se probudil do svěžího slunečného dne. Nasnídal se, podíval na tabuli s mapu na návsi a vyrazil dále. Po dvou nebo třech kilometrech jsem přišel ke křižovatce která tam neměla být... (Neměl jsem na celé cestě s sebou papírovou mapu, jen jsem se vždycky u nějaké turistické mapy zastavil, podíval se kam dále a případně si patřičnou část vyfotil.) Toho rána jsem přehlédl že musím na konci vesnice odbočit...

Když jsem se předchozí večer rozhodoval kam se jít ukrýt, neměl jsem mnoho informací a mohl jsem maximálně doufat že se budu mít kam schovat... a důvěřovat Bohu. Ráno jsem však měl informací dost, abych nezabloudil, jenom jsem jim nevěnoval dostatek pozornosti.

Myslím si, že jsme na tom ve všedním živote dost podobně... je mnoho situací a otázek, kdy je celkem jasné co je dobré a kudy vede správná cesta. Jsou ale i situace, kdy není úplně zřejmé co dělat, žádná z variant není vyloženě špatná. V tu chvíli nám možná Bůh právě říká: spolehni se na mě, vzpomeň si co všechno ses ode mne již naučil a co jsi se mnou prožil, důvěřuj mi...a rozhodni se sám. Vydej se se mnou do neznáma. Pokud chceme Někam dojít, nemůžeme chodit jenom po známých cestách...

Bible není scénář pro náš život, ani plán s přesně vyznačenou trasou. Je to spíše mapa ve které je mnoho různých cest, ale kde je také vyznačeno kudy ne. Neříká nám kudy přesně jít - ale o některých místech říká jasně: tudy ne. Podobně jako zábradlí a varovná tabulka nad propastí...
Bible je plná příběhů, ty však nejsou určeny k tomu, abychom si z nich vytvořili šablonu pro náš život. Jejich úkolem je prokazovat, že Bůh se svým lidem mocně jednal... a že chce jednat i s námi.

Izraelský národ si měl předávat staré příběhy z generace na generaci a pamatovat si je. Ale nejenom to, měl k nim přidávat své vlastní. To je i náš úkol. Pamatujme na události a okamžiky v životě, kdy s námi Bůh jednal, ne proto abychom si mohly pro sebe nebo ostatní poskládat recept na život, ale abychom mohli jít do dalších zkoušek s vědomím, že Bůh jedná.

[1] John Eldredge - !Pozor! srdce muže.
[2] Larry Crabb, Al Andrews, Don Huddson - Adamovo mlčení

Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím...

Poslední dva nebo tři týdny jsem se věnoval přípravě povídání o starozákonní postavě Jákoba. Při čtení příběhu začínajícího v 25. kapitole Genesis se mi trochu rozbily moje dosavadní představy, získané někdy v dětství... K tomu se ale dostanu asi až časem, nyní jen jeden postřeh od Jákoba a Ezaua.

Žil jsem v představě Jákoba jako podvodníka a podrazáka, který začal svoji kariéru vymámením prvorozenství na svém bratru Ezauovi.

(Genesis 25:29-34) Ezau se vrací utahaný z lovu, a vidí Jákoba u hrnce s čočkovou kaší a začne žadonit. Jákob se chytá příležitosti a uzavírá obchod... čočková kaše za prvorozenství... 

Bylo by asi fajn zmínit význam prvorozenství v tehdejší době. Být prvorozeným přinášelo určité (a ne malé) výsady, práva ale i povinnosti.  Prvorozený dědil dvojnásobný podíl než ostatní, přebíral úlohu po otci, měl být pokračovatelem rodu a vztahovalo se na něho zvláštní požehnání. V Izraeli všechno prvorozené patřilo zvláštním způsobem Bohu. Jak ale ukazuje Bible v několika příbězích, nebylo jediným určujícím parametrem samotné pořadí při narození. K tomu "být prvorozený" bylo potřeba ještě trochu víc...

Jákob v předloženém příběhu zneužívá příležitost a obírá Ezaua o prvorozenství... Něco na tom asi bude, na druhou stranu to ale byl regulérní obchod. Ezau přichází s poptávkou a Jákob předkládá svoji nabídku... jídlo za prvorozenství. Ezauúv komentář o blízkosti smrti (...a k čemu je mi tedy prvorozenství?) si však dovolím trochu zpochybnit. Nechci popírat že měl hlad, vrátil se možná po pár dnech z divočiny a neměl při lovu štěstí... to člověku vyhládne,... byl ale doma! Pochybuji že by jej jeho brácha, nebo někdo další z rodiny (a dalších lidí kolem) nechal umřít. Kolikrát už jsme použili větu: "Umírám hlady..."? opravdu to bylo někdy tak vážný?...

Poslední věta to shrnuje celkem jasně: Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím. Není tam něco jako "tak Jákob podvedl svého bráchu"...

Ezau pohrdl prvorozenstvím... vyměnil něco abstraktního, neuchopitelného, něco v čem v tu chvíli neviděl žádný užitek za kus žvance.

Nevzdáváme se  taky občas určitých hodnot, ve prospěch kusu žvance, ... chvilkové pohody?

Nepolevuju ze svých zásad, když  jsem utahaný, hladoví,...? Neposouváme si hranice a neomlouváme to kručením v břiše?

Jednou jsi nahoře, dvakrát dole...

Vzhledem k obsahu tohoto webu je asi patrné, že úplně nebudu souhlasit s názvem známé písničky autorů Ježka-Voskovce-Wericha - "Život je jen náhoda". Lidský život náhoda není, má účel i smysl.

S čím už ale souhlasit tak nějak musím, jsou další slova... jednou jsi dole, jednou nahoře,... Jestliže si tato slova necháte vyhledat googlem, spíše než text zmíněné písničky, dostanete seznam blogových zápisků... v životě už to tak nějak prostě chodí...

Když si pročítáte Starý zákon a objevujete příběh za příběhem Bohem vyvoleného národa, velmi brzo poznáte, že to tehdy u nich chodilo podobně, nebo spíše možná jednou nahoře a dvakrát dole... V první chvíli si tak nějak říkám jak mohli vždycky tak rychle zapomenout? Bůh pro ně udělal něco velikého, obdivuhodného - vysvobodil je z rukou nepřátel, dal jim přemoci mnohonásobnou přesilu, dal jim jíst a pít na poušti, zbavil je všemožných nepříjemností a co já vím co ještě... a o pár kapitol a někdy i jenom veršů dále to vypadá, jako by na všechno zapomněli... jako by to byl jiný národ... úplně jiní lidé... Někdy to mohlo být několik generací, někdy možná jen pár let nebo i méně... Kdyby Bůh dělal takové divy v naší době a v našem životě, určitě bych nezapoměl a neodvracel se... a nebo že by taky?

Celým starým zákonem - od knih Mojžíšových až po posledního proroka - se tak nějak proplétá linie vzestupů a pádů. Kolikrát můžeme číst: Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Sloužili baalům a aštoretám i bohům aramejským a bohům sidónským, též bohům moábským a bohům Amónovců i bohům Pelištejců. Hospodina opustili a nesloužili mu.  Následované oddílem o Obnovení smlouvy s Bohem. Kolikrát Izraelci přísahali: Dům svého Boha neopustíme, aby se hned na další stránce vrhali s otevřenou náručí do otroctví tesaných a litých model... cizích bohů... To jim to nepřišlo trapné!?!?

Upřímně... nám se to mluví, když máme jejich život tak pěkně sepsaný a poskládaný do jedné knihy a s odstupem vidíme jako na dlani najednou mnohaletý úsek příběhů a událostí. Zamyslím-li se ale nad kronikou svého života a shrnu-li si svoje vzestupy a pády...  nevypadá to vůbec růžově. A to ani nemusím jít daleko do minulosti a přeskakovat generace a staletí...

Nebo máme dojem že to není náš problém, že už jsme dlouho nikam nespadli? ...neznamená to náhodou, že už nemáme odkud?

Možná nyní čekáte odpověď na otázku proč to tak je? Proč neumíme hospodařit s časem, s penězi? proč si pustíme film místo učení? proč se necháváme svazovat závislostmi na alkoholu, drogách, na facebooku a penězích, na pornografii, na hazardu? závislostí na práci a na úspěchu, na kariéře? a nevím na čem ještě...

Proč tak často děláme věci které nejenom že víme že jsou špatné, ale které ani dělat nechceme! A proč se to opakuje stále znovu... podruhé, potřetí... popáté... po sté...

Omlouvám se, jednoznačnou a stručnou odpověď zde nenajdete,... jednoduše proto že ji neznám... Několik myšlenek ale přeci jenom mám a nabízím ke zvážení:

• Lidé před námi i celý Izraelský národ mnohokrát padli, a když si čteme jejich příběhy tak mnohdy dost tvrdě a dost hluboko. A Bůh to s nimi nikdy nevzdal! Ne že by byl usměvavý děda na obláčku kterému je všechno jedno - koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. - Ale přes všechno co děláme nás stále čeká s otevřenou náručí a vyhlíží náš návrat. Nevzdávejme to ani my!... i když se zdá že to nebere konce... (napadá vás jistě ne jedno přísloví o pádech a prohraných bitvách...[1])

• Izrael se obracel k bohům okolních národů... klaněl se sochám a dřevěným kůlům... pro nás je to dost nepochopitelné, vždyť jim bylo tolikrát dokázáno že ony nic nezmůžou... To se nás už přece netýká...  co je ale pro nás modlou? Co je tím kamenem úrazu na naší cestě, jako byly božstva okolních národů pro Izrael? Co je pro nás léčkou a pokušením, proti kterému se neumíme úspěšně postavit? Co nás stále znovu a znovu přivádí k pádu?

• Tak nějak razíme teorii, že si každý zodpovídá sám za sebe a že záleží na každém jednotlivci jak se ke svému životu postaví a jak s ním naloží... Nechci to popírat, každý bude skládat účty sám za sebe, nicméně příběhy Starého zákona ukazují že mnohdy stačil jediný člověk, který počítal v životě s Bohem, aby  vedl a udával správný směr celému národu (podobně však stačí jediný člověk aby udával směr špatný :(). Není to tedy právě třeba na mě, abych ukazoval správnou cestu svému okolí? rodině, kamarádům, mládeži, církvi?...

[1] Tragédie není zakopnout, ale nikdy nevstát... Životní bitvy vyhráváme i prohráváme, ale Válka už je vyhraná.

Proč mě Bůh stvořil... člověka?

Položili jste si již někdy otázku "Proč Vás Bůh stvořil?"... nebo pojďme ještě kousek dál.. Proč Bůh stvořil člověka?  
I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy....  Dále pak oddělil souše od vod, stvořil byliny i stromy, ptáky i ryby, a všechnu zvěř, vesmír a hvězdy. ...a viděl, že to je dobré. 
Proč po všem tomto dobrém a dokonalém, nádherném a úžasném o čem sám řekl že je to dobré, stvořil Bůh člověka? Člověka, který to vše pokazí a zničí? Člověka, který místo dokonalého božího plánu začne naplňovat a vytvářet chabé a hloupé, sobecké a destruktivní plány vlastní seberealizace? Člověka, který má svojí hlavu a dělá si věci podle sebe, místo aby svěřil řízení Bohu? Člověka, který, přesto co všechno kolem sebe vidí, Boha odmítá a zavrhuje?

Nemyslím, že podávám ověřenou pravdu pro otázky lidského žití a bytí. Mnohem spíše se jedná o souhrn mého názoru na nadpisem položenou otázku, možná trochu formulovanou a nasměrovanou knihou Chatrč [1]. Některé věci jsou možná i odjinud...

Bůh je všemohoucí. Nepotřebuje tedy člověka, aby pro něho něco udělal, protože na to nestačí. Bohu stačí pouhé slovo... 
Nemám to ze své hlavy, ale cosi na tom bude: Bůh je vzathovou bytostí. Touží po vztahu a po všem co s tím souvisí. Touží po uznání, po pochvale, po slávě a uctívání... po všem tom, na rozdíl od nás, právem. 
Možná to zní podivně, proč by Bůh toužil po uznání, po pochvale... vždyť ví že je Svatý a dokonalý... asi to nelze srovnávat s našimi lidskými touhami ... nějaká podobnost tu ale přeci možná bude.

Nevím jak dnes, ale před lety byly oblíbené všelijaké mluvící hračky. Od jednoduchých "telefonů" ze kterých se ozývalo I love You... až po propracovanější hračky, plyšáky a panenky, které různými způsoby reagovali na podněty ze svého okolí... Dokázaly vyjadřovat radost při rozpoznání známého hlasu, spokojenost při pohlazení, možná i rozčilení nebo smutek... Je jednoduché vytvořit si plyšáka, nebo aplikaci pro mobilní telefon, jež nás bude chválit na každém kroku, vyjadřovat nám uznání, náklonnost, potěšení v každém okamžiku a  přesně dle našeho přání... A přece to pro nás nebude VŮBEC NIC znamenat...


Všemohoucí Bůh stvořil dokonalý svět, ptáky kteří jej chválí svým zpěvem, květiny které jej oslavují svojí krásou, celou přírodu která ukazuje na jeho dokonalost a velikost... Může stvořit COKOLIV aby mu to vzdávalo slávu a čest, vyjadřovalo uznání podle jeho gusta... Proč místo toho na zemi Bůh postavil člověka s vlastním rozumem, s vlastní hlavou ze které vzešlo už tolik zla?

Možná jsem úplně mimo... ale možná to souvisí s předchozím odstavcem. Stejně jako mnohem více znamená uznání od kamaráda. Stejně jako je mnohem cennější že si vás váží přítel nebo přítelkyně, i když to možná dávají najevo neumělými slovy a gesty... než kdyby vás chválil váš telefon na každém kroku přesně podle vašich představ... Stejně tak Bůh touží po uznání a po vztahu s člověkem, který k tomu dospěje ne "naprogramovaným postupem", ale vlastním rozhodnutím, i když je to mnohdy neumělé a pro okolí možná i hloupé...

Nejsem odborník na vztahy, dokonce bych raději řekl že jsem úplný analfabet... přesto si ale myslím že ROZHODNUTÍ je důležitým bodem každého vztahu. Ne že by v lásce nehrály roli další věci, ale moje vlastní svobodné rozhodnutí druhého milovat, je myslím na prvním místě.

Bůh stvořil člověka se svobodnou vůlí a myšlením. A první rozhodnutí před které nás staví, je: jestli uznáme Boha jako všemohoucího a dokonalého Stvořitele, jako laskavého, ale především třikrát Svatého Pána nejen vesmíru ale i našeho života.
A nebo si řekneme že nám za to nestojí. Že si na svůj život stačíme sami, a že sami dobře víme jak se svým životem naložit. Že všechno kolem nás včetně nás samých je jen souhrou náhod nebo hříčkou osudu.

Bůh netouží po zmanipulovaném a neosobním davu, ale po hlubokém osobním vztahu s tebou. S konkrétním člověkem, který přizná Bohu vládu nad stvořením, který přijme úkol jej slavit a uctívat a který přijme nesmírně drahocenný a nezasloužený dar, jakým je nabídka Všemohoucího třikrát Svatého Boha k osobnímu vztahu...


[1] Chatrč - Kde se tragédie střetává s věčností (William P. Young). Recenze je například zde: http://david-novak.blogspot.com/2011/09/chatrc-recenze-knihy.html - pod mnoho postřehů bych se velice rád sám podepsal... Kniha nepředkládá zaručené odpovědi... mnohem spíše pouze ukazuje že odpovědi existují ... a mohou být například takovéto...

UPDATE: myšlenky z tohoto zápisku jsem použil v programu na mládežnických horách. Jeho psaná verze je dostupná zde (má trochu neuzavřený konec...).

Přesouvání oken v linuxu (Gnome) a možná nějaké další vychytávky...

Krapet mimo mísu, tedy trochu mimo dosavadní texty, bude následující zápisek. Jelikož je ale prvotní myšlenkou a podstatou tohoto místa uchovávat myšlenky pro pozdější nalezení, v podstatě to sem také patří...

Zápisek bude techničtějšího směru a ani nebudu příliš rozebírat detaily - v podstatě mi jde pouze o uchování následujícího "/apps/metacity/general/mouse_button_modifier" ... přeci jen to ale trochu rozeberu, kdyby se to někomu šiklo. Na "všech" domácích počítačích (a nyní již i v práci) využívám jako operační systém GNU/Linux s prostředím Gnome (ve verzi 2). Následující řádky jsou tedy hlavně pro toto prostředí, nicméně myslím že obdobně fungují i v ostatních linuxových prostředích.

Potřebujeme li přesunout nějaké okno po ploše, většina z nás (i ti z operačního systému firmy Microsoft) jsme zvyklí chytnout okno za záhlaví (titulek okna) a přetáhnout jej na požadované místo. Vše je v pořádku a většinou to stačí... nebo to jde i lépe?
 Možná už jste se také někdy setkaly s nějaký dialogovým oknem které bylo poněkud větší než váš "monitor" - při dnešních rozlišeních již se to téměř nestává... Jde prostě o to že máte zobrazenou část okna ale tlačítko Ok nebo Storno je kdesi pod úrovní obrazovky a na plochu se nevešlo. Na slepo klikat moc nelze a přesunutí okna tažením za horní okraj také není možné protože prostě "výš" nemůžete. Pravda ... dnes už nás to moc netrápí...

Položil jsem ale otázku k přesouvání oken... jde to i lépe než za horní okraj?
Nevím jestli lépe ale velice dobrou alternativou je za použití levé klávesy Alt (ve výchozím nastavení) a chycení a tažení okna kdekoliv za jeho obsah. (Znovu podotýkám že je to záležitostí Linuxu, v MS Windows o ničem podobném nevím, klidně mě poučte.)
Prostě nemusíte hledat myší titulek okna, pouze stisknete klávesu Alt a okno chytnete kdekoliv a přetáhnete. A co více, pro změnu jeho velikosti se nemusíte strefovat na jeho okraj, ale se stejnou klávesou okno pouze "chytnete" prostředním tlačítkem myši (kolečkem) a místo přesunutí jej zmenšíte nebo zvětšíte na požadovanou velikost...

Abych už se dostal k tomu pro mě podstatnému, ve výchozím nastavení je tou "speciální" klávesou levá klávesa Alt, ta se ale občas ve spolupráci s myší používá i k jiným účelům (myslím že například na něco v Gimpu) a trochu se to hádá...
A tak jsem kdysi (a nyní znova) hledal možnost jak klávesu Alt změnit za něco jiného (v mém případě za levou klávesu Win - to rozevláté okno mezi Ctrl a Alt).
A abych to opět nezapomněl, píši si to sem...

Změna (v případě Gnome) je možná přes gconf-editor, kde je klávesa nastavena v následující položce (druhý řádek udává položku kde je možné změnit tlačítko pro změnu velikosti z prostředního na prvé - vhodné pokud máte rozviklané kolečko a při jeho stisku se vám otáčí jako mě v práci...).

/apps/metacity/general/mouse_button_modifier

/apps/metacity/general/resize_with_right_button

Je to sepsáno dost hrubě (pro mě), pokud by se našel někdo kdo by chtěl tyto informace použít a nevěděl si rady, nebojte se ozvat...

Pamatuj na den odpočinku,...

...že ti má být svatý. 
V neděli se nepracuje. V celku zažitý princip který nám většinou není nijak cizí. Přijde to vhod, jednou za týden vypustit povinnosti z hlavy, vyrazit na výlet, na procházku, přijít na jiné myšlenky... každý upřednostní a vyhledává něco jiného. Ať už je v kralickém překladu: pomni na den sobotní,... nebo v ekumenickém: pamatuj na den odpočinku,... znamená to totéž. Dej si volno, relaxuj, odpočiň si... 


...nebo to snad není celé? Nezapomínáme při našich nedělních činnostech na něco? Neuniká nám přeci jenom kousek čtvrtého přikázání? Den odpočinku nám má být svatý. Co to ale konkrétně znamená? Podívejme se do proroka Izaiáše na konec 58 kapitoly: [13] Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči,
 [14] tu nalezneš rozkoš v Hospodinu "a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit." Tak promluvila Hospodinova ústa.
Je mnoho způsobů jak za hezkého počasí strávit nedělní odpoledne: výlet na kolech/motorkách, koupání v lomu, houbaření, fotbal, motokáry, bowling s pizzou... cokoliv podle našich představ. 
Jenomže neděle má být věnována Bohu. Sedmý den mám prožít v prvé řadě s Bohem, ne partou kamarádů...
Na bowlingu, motorkách a houbaření není pranic špatného, pokud tím ale nepřehlušujeme rozhovor s Bohem. 
I Izaiáši říká  ..."a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země"... jinými slovy, neboj se že bys o výlet přišel, kamarády nezklameš, ale začni u Mne.

Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,...

Před týdnem mě doma v knihovničce zaujala (hlavně díky shrnutí na zadní straně obálky) knížečka od Dereka Prince - Manželé & otcové ... třeba se mě to také někdy bude týkat, aneb co se v mládí naučíš ve stáří jako když najdeš.  Bylo to pár dní před zkouškami a tak jsem ji pouze zařadil do pomyslného seznamu "k pozdějšímu přečtení". Jelikož už mám úspěšně po státnicích, je čas opět otevřít nějakou knihu, pokud možno netechnického charakteru. Nemíním zde zakládat čtenářský deník a rozepisovat osoby a obsazení následované stručným výtahem z děje. To jenom aby bylo zřejmé odkud následující myšlenky pramení...

Text (z Matoušova evangelia z 25. kapitoly od 31 verše) začíná rozdělováním. Rozdělováním  lidí u posledního soudu... jedněch od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Nic překvapivého... 

Co ale udělali tak strašného ti kdo jsou posléze vyhnáni do věčného ohně? Nic! Právě že neudělali nic. Nejde o to že porušili některé přikázání... že by někoho zabili, něco ukradli, křivě svědčili.... Jde o to že neudělali NIC.
Kolik jsem promeškal v životě příležitostí kdy jsem prostě jen neudělal nic?


Otče můj v nebesích, otevři mé oči abych viděl, mé uši abych slyšel a mé srdce abych rozpoznal čas kdy nemám nečinně sedět.

Abych nezapomněl...

Nebudu zabíhat příliš do historie (zatím se svým věkem nemám moc kam), vrátím se ale nějakých 5 let zpátky a trochu popřemýšlím a shrnu některé události které mě od té doby provázely. Jen tak... abych nezapomněl.

Je tomu něco málo přes pět let, kdy jsem složil maturitní zkoušku na jedné SOŠ a SOU řemesel v oboru Mechanik elektronik. Jistě by bylo na co (tématicky) vzpomínat i z let předchozích, události se ale tak trochu opakují a podobají,... Složil jsem maturitní zkoušku a (hlavně díky jejímu výsledku) jsem byl přijat na vysokou. Možná nic překvapivého... kdyby jste mě neznaly, jako se znám já... 

Jak už to tak bývá prvních několik semestrů na technické škole probíhá třídění, a mnozí musí z kola ven. Příležitostí k nedobrovolnému odchodu bylo mnoho (matika, fyzika,... později několikrát signály na desítky způsobů,...) já jsem však procházel. Občas jen s pár body přes minimum, ale žádný předmět jsem nemusel ani opakovat.

Mimo jiné také přišla na řadu angličtina. Jen pro úplnost zmíním, že jsem měl od základky po střední (cca 11-12 let) němčinu, která ve mě (kromě hlubokého odporu) nezanechala žádnou stopu. Na rovinu, neřeknu si ani o rohlík! S angličtinou jsem musel (bez základů!) začít v kurzu pro mírně pokročilé (a během 3 semestrů projít 3 kurzy až po středně pokročilé). Vyzní to poněkud podivně, nicméně jsem pár dní před první zkouškou z ANJ dostal do ruky verš z 1.Korintským 10:13 (Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.) a tento verš mě provázel až do konce studií. A má pravdu... 

Během těch pěti let jsem prošel mnoho předmětů na které prostě nemám. A u věcí které vím se mnohdy stává, že na ně narazím zcela "Náhodou" pár dní nebo minut předtím než je potřebuji řešit.

Pro mě trochu neuvěřitelným způsobem jsem dospěl do tohoto týdne a...

..bez valného vlastního přičinění a se zásadní pomocí shůry úspěšně ukončil vysokoškolská léta, aneb Bůh by byl ING na entou....
...já sem v tom fakt nevinně...

Bůh mě tam držel zuby nehty (a já jsem mu to často nijak neulehčoval :-(...). V tuto chvíli to vypadá že budu mít i práci (a opět s minimální zásluhou z mé strany).... 

A tak se často ptám: Co pro mě máš připraveno? Kam mě chceš vést? Kde mě chceš použít?

...smrt jen dalším velkým dobrodružstvím.

Nemíním zde rozebírat předlohu uvedeného citátu (pochází z poněkud rozporuplného zdroje). Dokonce si jej i trochu upravím do podoby "Pro křesťana je smrt jen dalším velkým dobrodružstvím."

Smrt je téma v naší společnosti a v našich kruzích příliš nerozebírané a (pominu-li bulvární tisk) pokud už o ni hovoříme, pohybujeme se co nejopatrněji abychom někoho ještě více neranili. Následujícími řádky nechci žádným způsobem zlehčovat, zesměšňovat či znevažovat téma smrti (doufám že to tak ani nevyzní), půjde pouze o můj osobní pohled na věc a můj postoj. Uznávám že teorie je něco jiného než praxe, a až se setkám se smrtí (svojí vlastní, či někoho blízkého) blíže, některé věci se možná změní... možná také ale ne.

Podstata mého postoje vychází z faktu že jsem křesťan a tedy věřím v existenci nekonečného Boha, a v "něco" po smrti. Bez tohoto předpokladu jsou následující řádky zcela nesmyslné...

Bojíte se vlastní smrti? Studentská léta je poněkud předčasná doba pro podobné otázky ne? Možná se vás už ale někdo zeptal: co když tě venku porazí auto? Víš co s tebou bude? Víš "kam" půjdeš? Nevím jestli to je úplně přesné, ale já se své smrti nebojím. Vím že to jednou přijde a vím co mě potom čeká (rámcově :)). Co mě možná trochu kazí tento postoj jsou lidé kolem mě, kteří neznají můj postoj, nebo jej neumějí přijmout a tak "mám starost", že se budou rmoutit za mě ... když já už budu v lepším...
Smrt není tragédie, tragické mohou být okolnosti. (to jsem vymyslel já, nebo si to alespoň myslím :))  Pokud mám jistotou v Kristu, smrt je pro mě přirozenou součástí života a vstupem někam dále, něco jako stěhování za lepším. To není tragédie, tragické mohou být okolnosti...

Zaradoval jsem se, když mi řekli:...

Poutní píseň, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! Žalm 122:1

Může to být i moje píseň? Opravdu to takto mohu říci? Vyznívá to z mého srdce? Nemám na mysli "Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem si zahrát před mládeží fotbal, ... popovídat ke kávě po shromku,... po mládeži na pizzu,..."
David říká: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! Není podstatné kde přesně to bude, není důležité jestli tam budou kámoši a jestli zazní z kazatelny nějaký fór... Všechno jmenované je až druhořadé... Je pro mě podstatná přítomnost Hospodina?

podobenství O nepoctivém správci

Následující text vznikl a byl použit jako součást mládežnické bohoslužby.
 

Lukáš 16:1-9

Dobré ráno,
Co říkáte dnešnímu čtení? Jednalo se opravdu o příběh z Bible? Nejde přečtené podobenství přímo proti zaběhlým biblickým principům? Neodporuje si dokonce hned s dalším oddílem? Jestli máte podobné pocity, jste na tom stejně jako já před třemi týdny, když jsem se dozvěděl že máme jako mládež na starosti dnešní shromáždění a co je na rozpisu ke čtení.

Nejčastěji je v příběhu kladen pouze důraz na prozíravost služebníka, i přes to že je v bezvýchodné situaci. A ostatní aspekty a praktiky jsou odsouvány stranou. Jedná se o podobenství a to bývá zaměřeno na jednu konkrétní věc.

Já se vám dnes pokusím předložit ještě trochu rozšířenější přístup k celému příběhu.

Proč vůbec Pán Ježíš používal tak kontroverzní a výbušná témata ve svém kázání (myslím že toto není jediný případ)? Možná chtěl probudit spící posluchače, přimět je k přemýšlení, k diskusi? To jistě není od věci a je to zvláštní výsada právě kontroverzních témat.

Pojďme tedy chvíli diskutovat nad předčteným oddílem. K následujícím myšlenkám mě přivedlo kázání pana faráře Grubera z Brna.

Dosadit přečtený oddíl do našeho života a obsadit postavy lidmi z našeho okolí, asi nebude tak docela správné řešení. Popisované praktiky se musí každému slušnému člověku příčit. Uvedený oddíl zcela jistě není pobídkou k nepoctivému spravování firemního majetku. Jsem si dokonce jist že nás nenabádá k podobnému jednání ani kdybychom firemní majetek spravovali poctivě a vyhozeni byli naprosto neprávem. Mezi lidmi bychom těžko hledali člověka který by pochválil svého podřízeného, protože promíjí dluhy z majetku svého pána.

Zkusme ale příběh posunout na trochu jinou rovinu a do role bohatého člověka dosadit Pána Boha. Takováto představa není nikterak scestná, vždyť Bůh je přece stvořitelem a tedy svrchovaným majitelem všeho. Zbývá nám již jenom nalézt postavu nepoctivého správce. Není to tak těžké, stačí se rozhlédnout po svém okolí, v prvé řadě do zrcadla!

Muž v našem příběhu je pověřen správou majetku bohatého člověka, my jsme také dostali k obhospodařování určité bohatství: peníze, čas, prostředky, ale v prvé řadě náš život. Velice často se však nechováme jako pověření správci, ale jako vlastníci a majitelé. A stejně jako je nepoctivému správci oznámeno že má složit účty protože bude vyhozen za nepoctivé jednání, říká Ježíš i nám že všichni zhřešili a čeká nás zúčtování.

Těžko říci jestli obvinění proti správci v tomto podobenství byla vznesena oprávněně, obviněný ale tuší že u spravedlivého soudu nemůže obstát. Nesnaží se zamést špínu pod koberec, ví že to nemá cenu, ale ani nesloží ruce v klín a nenechá věci rezignovaně plynout.

Zítra bude vyhozen na dlažbu, ale ještě dnes má plné kompetence k jednání ve jménu svého pána. Zítra už nebude mít nic, ještě dnes má ale dispoziční právo a jeho podpis má stejnou váhu jako podpis jeho pána. Ještě dnes je pánem situace.

Jeho další kroky vedou k jedinému cíli, poslední možnosti a pravomoce které má investuje do lidí. Zavolá si dlužníky svého pána a skrze odpuštění si začíná budovat a upevňovat vztahy.

I nám je snad jasné že bychom to u spravedlivého soudu neuhádali. Vždyť je v listu Římanům psáno: Nikdo není spravedlivý, není ani jeden. Římanům 3:10

To ale neznamená že máme všechno zabalit a nechat plynout, ono to nějak dopadne. Stejně jako hlavní postava našeho příběhu, bychom měli zbývající nám vyměřený čas, prostředky a bohatství v prvé řadě investovat do lidí, do vztahů s blízkými, se spolupracovníky, sousedy, spolužáky, do vztahů s lidmi v našem okolí. A to ne jenom do těch od kterých bychom mohli někdy něco chtít.

O několik kapitol dříve v Lukášově evangeliu je příběh o Ježíši a hříšnici v domě farizeově. Ježíš na příkladu dvou dlužníků, s rozdílnou výší odpuštěného, dluhu ukazuje postavení ženy hříšnice, které je odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo. Lukáš 7:36-50

I dnes přečtený příběh nám tak trochu nepřímo naznačuje, že velice důležitým a mnohdy prvním krokem v budování vztahů je odpuštění. Teď jistě namítnete, co je  to za příklad od nepoctivého správce, to se mu to odpouštělo z cizího bohatství. Popřemýšlejme ale nad tím, že jsme i my pouze správci a ne majitelé.

Zemědělství...

Následující řádky jsou povzdechem v podobném duchu jako zápis z prosince loňského roku.

Pozoruji to již dlouho ve svém okolí a myslím že je to celkem obecný trend.
Zemědělství se prostě dneska nenosí. Pokud máš něco společného s hnojem, tak jsi o třídu níž a k nám nepatříš. Jezdíš s traktorem a vozíš obilí, brambory, siláž...?

Mohl bych pokračovat, ale nemá to cenu. Chápu že je pohled na zemědělství silně ovlivněn dobou komunistické nadvlády, proč si ale neuvědomíme že jediné zemědělství (v různých podobách) je 100% zdrojem naší obživy i když se v něm pohybuje sotva 2-3% obyvatelstva (čísla mám vycucána z prstu :)). Uznávám že jsou zde více či méně zdařilé produkty chemického průmyslu, i ten ale většinu svých zdrojů (doufám) čerpá ze zemědělství...

Pocházím a bydlím na vesnici a ač jsem se vydal oborem elektrotechniky a komunikací, zemědělství mi není úplně lhostejné. Jedním z důvodů je jistě fakt že v něm pracuje taťka, mnohem zásadnější ale pro mě myslím bylo několik posledních letních brigád strávených v zemědělské společnosti coby děvečka pro všechno...

Jsem za těch pár let nesmírně vděčný, ne proto že bych si vyloženě liboval v zametání kůlen, opravách zahnojených vozů, čištění silážních jam, nahánění krav a desítkách dalších více či méně voňavých činnostech, které mě, coby člověka bez řidičáku skupiny T (na traktor), dennodenně potkávaly. Mohl jsem si ale uvědomit že i zde jsou lidé kteří umějí věci o kterých se vyštudovaným inženýrům ani nezdá, a přitom to dělají za peníze které atakují minimální mzdu... spíše z té spodní strany.

Událost která mě přiměla napsat tento příspěvek se týká rozhodování o ne/povolení stavby bioplynové stanice v místní zemědělské společnosti. Peněz v zemědělství je málo (tedy je jich asi dost, ale na špatných místech) a tak není divu že se zemědělské společnosti snaží sehnat kde jakou možnost na které by se dalo vydělat trochu peněz na provoz zbytku podniku. Na jednu stranu je trochu smutné že by se část zemědělských plodin (hlavně kukuřice) měla zkrmit plechovou krávou (bioplynkou), vzhledem k situaci je to ale asi nejrozumnější možnost. Mimo to se v ní totiž zpracuje i hnůj který tudíž není nutné celoročně v létě v zimě dennodenně vyvážet přes celou vesnici na komposty různě rozprostřené po polích, ale vyveze se pouze cca 2x do roka v nejvhodnější okamžik "vyhořelé" palivo z bioplynky.
Při oznámení záměru (ve stádiu rozhodování ANO/NE) vybudovat zde bioplynovou stanici se okamžitě zvedla vlna záporných hlasů které byli rezolutně proti. Neříkám že je na záporných hlasech něco špatného a že se nemá diskutovat. Otázky (a obavy) kolem výstavby bioplynové stanice jsou jistě na místě. Co mě ale velice zarazilo byla fanatičnost lidí kteří byli proti (mnohonásobně umocněná tím že jsem si jich do té doby velice vážil a byli pro mě do jisté míry vzorem moudrosti, rozvážnosti ale i křesťanského života a výchovy).

Problém nevidím ve výsledném rozhodnutí (které zní NE), ale ve způsobu a prostředcích které byli použity k jeho dosažení. Je mi z toho smutno a asi trochu ztrácím iluze o ideálech malebné vesničky a jejích lidech zde na Vysočině.

Hnůj a špinavá práce vám příliš pod nos nejde, ale vepřový řízeček s bramborem při slavnostním nedělním obědě vám nesmrdí! Uvědomte si prosím že i za vepřem, knedlem a zelím na vašem talíři je tvrdá a špinavá práce za kterou dotyčný dostal sotva třetinu vašeho platu který si vyděláte osmihodinovým sezením v pohodlném křesle v kanceláři, zatímco on strávil mnohdy i 13 hodin v horku, dešti a špíně v nepohodlné sedačce traktoru nebo s vidlema v ruce.

Poslední řádky berte s rozmyslem, vím že každá práce má svá pro a proti.

Bylo by toho ještě hodně co k zemědělství napsat... (proč se vykupuje metrák obilí dneska stejně "draho" jako před třiceti lety, když se vše ostatní zdražilo v podstatě desetkrát?, proč je výkupní cena mléka pro zemědělce 6 korun, zatímco výrobní 8 a na pult se dostane odstředěné, naředěné a jinak zmršené skoro za 20? Proč nám není líto dát 80 korun za krabičku cigaret a 300 za flašku alkoholu na nichž i přes velké daně výrobci vydělávají neskutečné peníze, ale brbláme a křičíme když se zdraží chleba a máslo o pár haléřů které nám dodávají zemědělci pracující za minimální mzdu od nevidím do nevidím?)

Křesťanský film? Fireproof!

Už tomu bude určitě přes rok co jsem se dostal k a viděl film Fireproof. V té době ještě v originále v angličtině s českými titulky. Musím říci, jenom tak mimochodem, že jsem z kraje filmu měl co dělat stíhat číst... a to jsem myslím celkem cvičený...
To sem ale tak úplně nepatří, jenom že jsem se před nedávnem dostal k ke zmíněnému filmu s českým dabingem (pod názvem V jednom ohni) a tak jsem neodolal a pustil jsem si jej znovu. Stojí to za to! 

Myslím že nemá cenu zde popisovat děj filmu či jeho hlavní zápletku, tu lze lehce nalézt například na ČSFD.cz - V jednom ohni/ Fireproof (2008). Pokud budete mít možnost se na tento film podívat, určitě neváhejte. (Rostoucí) hodnocení 71% na výše zmíněném portálu je opravdu výrazné hodnocení pro ryze křesťanský film...

Trochu je mi smutno nad některými komentáři kteří film odsuzují právě kvůli jeho spojení s vírou... proč jim nedochází že bez Boha to nejde?

"Jak mám prokazovat lásku někomu, pořád do kola a znovu a znovu, kdo mě neustále odmítá?..."  
"Dobrá otázka... Jak můžeš dávat něco co nemáš?"

(volně převzato z filmu)

Humor....

Zábava hýbe světem... s Humorem s velkým H ale nemívá příliš mnoho společného. Humor je vážná věc!

Bylo mi přátelsky poraděno (fuj to zní hnusně...), že bych se mohl víc smát. Musel jsem nad touto poznámkou nějakou dobu přemýšlet, ať jsem ji ale bral z kterékoliv strany, nemyslím si že bych se nesmál nebo smál málo. Háček tedy asi nebude v tom že se nesměji ale čemu se směji... A kdy se snažím udržet vážnou tvář.

Smích je (dnes?) velice často vyvoláván na úkor někoho jiného. Bavíme své okolí a přátele zesměšněním ostatních. A v takových chvílích se mi prostě smát nechce. Pokud humor nemá hlubší myšlenku, nenutí k přemýšlení a zneužívá 'nevyného' tak je poněkud chudý. Možná proto mám rád Marka Ebena...

Mnozí jistě namítnete, že si i oni mohou dělat legraci z vás a vy to přijmete... promiňte, ale to neberu. Pokud se jedná o dvě rovnocenné osoby které si utahují navzájem jedna z druhé, nemám nic proti... Mnohem častěji si ale bereme na mušku člověka, který nám prostě v tomto směru nemůže konkurovat...

Bavme se ... ale ne na cizí účet ... 
... jo a mě se klidně smějte :)...

Facebook... dobrý sluha... ?

...ale zlý pán! Úsloví všem jistě velice dobře známé. A není pochyb že platí nejen o ohni ale o spoustě dalších věcí které nás obklopují.

Nechci vás nijak odrazovat od používání Facebooku, je to zcela jistě zajímavý prostředek pro sdílení fotografií, plánování akcí, rozšiřování informací, a tak dále...

Bohužel ale, stejně jako na spoustu podobných 'užitečných' věcí,se i na facebook rázem nabalilo mnoho špíny, hnusu a odpadu a každý se snaží urvat si kousíček profitu pro sebe. A nutno dodat že jeho vývojáři a manažeři proti tomu příliš nebojují... 

Člověk je od přírody (nebo od Boha?) zvídavý až zvědavý tvor a tak jej zajímá všechno možné. Není tedy divu že kliká na cokoliv nad čím se ukáže místo šipky...

...ručička...

... a příliš nepřemýšlí kam že by zmíněný odkaz mohl vést. A pak dochází k tomu že máte úvodní stránku facebooku zahlcenou spoustou zpráviček komu se co líbí...

A to se prosím nejedná o dvanáctileté puberťáky (kteří mimochodem myslím nemají na Facebooku co dělat... jestli si dobře vzpomínám na podmínky potvrzované při registraci...).

Jsem si jist že nikdo z těchto lidí si doopravdy nepřeje mýt v seznamu oblíbených zmíněné stránky. Dokonce si myslím že mnozí ani nevědí že je tam mají. Jak je to možné? Prostě jste byli moc zvědaví a klikli jste na co jste neměli. Ani nemusíte cíleně klikat na tlačítko "To se mi líbí".  Dokonce ani nemusíte klikat na odkaz na stránce Facebooku. 
Pokud nevěříte, bezpečně se odhlaste (pokud jste přihlášeni) na stránce Facebooku (v pravo nahoře Účet -> odhlásit). A poté opište do adresního řádku prohlížeče adresu z prvního obrázku (tu obsahující 'nebezpecna-skluzavka'). Pokud si na otevřené stránce budete chtít přehrát video, zobrazí se vám požadavek na přihlášení na facebook... proč asi?  kdyby jste byli přihlášeni... ničeho si nevšimnete....
Toto je jeden z mnoha příkladů, a 'špatná' strana bude vždy o krok napřed, takže se budou objevovat stále nové a nové podfuky a podvody (není to tak dávno co jste ještě na podobných stránkách museli cíleně kliknout na "Líbí se mi")...

Největším problémem ale není to, že si o vás kamarádi přečtou, že "se vám líbí Simsnovi - Homer a dietní pilulky" ale to že jste potencionálnímu útočníkovy otevřeli vrata do svého soukromí... 


Přemýšlejte prosím na co klikáte a kroťte svojí zvědavost. A pokud je větší, otevírejte "nedůvěryhodné" odkazy nějakým bezpečnějším způsobem...

V této souvislosti mám ještě jednu poznámku. Zatím se mě tedy přímo netýká ale co kdyby někdy... Jak chránit svoje děti před nástrahami sociálních sítí (facebook není jediný!) a internetu?!?!!!... a bude to horší!
Zakazování nemá cenu, ...minimálně ne trvale ... od kdy ale dokáží po rozmluvě sami uvažovat a odhalit nebezpečí když to nedovede většina dospělých?

UPDATE 4.10.2011: v souvislosti s některými událostmi jako například http://www.pooh.cz/pooh/a.asp?a=2017410 už na přístup k facebooku používám zcela jiný profil prohlížeče ve kterém nedělám nic jiného... (kdyby byl zájem můžu popsat více...)

Víte že email je jako korespondenční lístek?

Musím říci že mě (a myslím že i všechny kdo do problematiky trochu vidí) čím dál více děsí neznalost a nevědomost v oblasti počítačů, sítí a internetu. Každý nemůže být odborník a ani by to nedělalo dobrotu, ale nějaká základní pravidla by měli znát všichni. Je spousta věcí  kterým taky nerozumím a musím říci že jsem se už i pěkně spálil, do některých věcí ale aspoň trošičku vidím a tak bych je chtěl předat dále v nějaké přístupné formě... tedy vzhledem k tomu že to tady nikdo nečte tak je to podivná úvaha... no nic.

Posílat někomu korespondenční lístek už není příliš běžné, pohledku z dovolené ale poslal nebo dostal jistě každý. Určitě by vás nenapadlo psát na pohledku nějaké důležité důvěrné informace, prostě proto že by si je mohl kdokoliv kdo bude po cestě přečíst.
Stejně tak je vám asi jasné (minimálně když se nad tím trochu zamyslíte), že když dostanete dopis a na něm bude odesílatel Franta Novák, že to sice s velkou pravděpodobností bude dopis od pan Nováka, ale klidně by to taky mohl být šprým od od někoho úplně jiného, kdo tam pouze napsal adresu Franty Nováka. A bude-li se jednat o něco důležitého budete vyžadovat nějaké další ověření... (podpis...)

V emailové komunikaci je mnoho věcí velice podobných jako v případě běžné pošty, což si ale mnoho lidí vůbec neuvědomuje.
Stejně jako je možné poslat dopis a na obálku napsat jako odesilatele Prezident České republiky - Hrad - Praha, je snadné (opravdu snadnější než si myslíte) poslat vám email a jako odesílatele nastavit v podstatě libovolnou adresu... třeba i prezident@ceske.republiky.cz nebo adresu vaší nejlepší kamarádky (a vůbec nepotřebuji přístup do jejího emailu!).
A stejně jako si může vaši pohledku z dovolené přečíst kdokoliv komu projde pod rukama, může si i Váš email přečíst kdokoliv komu projde tak říkajíc pod rukama...

Jak se proti tomuto dá bránit? Je pravděpodobné že při popisování zážitků z hor svému spolužákovi vám na tom nesejde a ani se nikdo nebude snažit váš email zachytávat a číst, je ale dobré to vědět a rozlišovat co si může někdo přečíst a co ne a probudit se z blahého snu "mě se to netýká".

Tento zápis není předurčen k popisování jednotlivých kroků k vyřešení nastíněných problémů, ty lze nalézt na mnoha místech na internetu. Jenom ve zkratce zmíním body které se toho týkají: digitální podpis a šifrování.

...obsah je forma...

Všímám si toho již delší dobu v mnoha situacích a oblastech. Právě jsem se vrátil z jedné trochu rozporuplné akce. Určitý vnitřní 'rozpor' spočívá v tom, jakým způsobem ostatní kolem mě brali přítomného řečníka. Určitě jsem slyšel mluvit jiné lidi a jiné přednášky, které mě oslovili a zaujali více. To ale není důvodem k tomu abych se nesnažil nalézt na jeho projevu nějakou myšlenku aktuální pro mě a ještě navíc strhával svojí nechutí ostatní...

Zkusme se zamyslet nad slovy písně Vltava od Daniela Landy. Možná s ním v mnohém nesouhlasíte, možná vám nesedí jeho styl a způsoby, možná ho ani nechcete znát, jeho myšlenky ale mají hlubokou pointu kterou dává k přemýšlení. Nechce abychom slepě souhlasili, ale abychom přemýšleli, udělali si úsudek, vlastní názor a podle něj se chovali.

(nejen) Ve zmiňované písni nastavuje zrcadlo naší společnosti a mimo jiné zpívá ...obsah je forma... To je myšlenka tohoto příspěvku. Proč tolik dáme na formu projevu než na obsah. Proč nás odradí všechno možné okolo a nejsme pak ochotni zamyslet se nad myšlenkou. Ne každý dokáže perfektně zaujmout a "bavit" lidi svým proslovem, to ale neznamená že myšlenka kterou chce předat, nestojí za zamyšlení. Naopak je myslím mnoho "bavičů" kteří zaujímají prázdnými slovy...
Proč je pro nás důležitější kdo mluví a jak než o čem?

Mlha

Když jsem včera večer dorazil na koleje, měl jsem v hlavě poněkud zmatek. Myšlenky se mi motaly jedna přes druhou (jako v poslední době často). Nezodpovězené otázky na pořádku moc nepřidaly.

Abych si trochu provětral hlavu vyrazil jsem na vzduch... popřemýšlet, proběhnout se, modlit se...

Venku panovala slušná mlha, takže bylo vidět jen na pár metrů. Trochu mi to připomnělo situaci v mojí hlavě. Taky vidím v životě sotva pár kroků před sebe...


Nebýt pouličních lamp a oranžových výstražných světel kolem příkopu a nepohybovat se ve známém prostředí asi bych v té mlze brzy velmi rychle zabloudil... V životě ale, pokud chci jít kupředu, musím se stále pohybovat po neznámém prostředí....

Jak příhodný verš jsem dostal na letošní rok z 23. žalmu: Hospodin je můj pastýř,...

Proč si nenecháme poradit?

2. Samuelova 11:1-12:14

Král David je považován za největšího Izraelského krále všech dob. Byl povolán od Boha, pomazán, vyvolen Hospodinem aby vedl boží lid.
A tento David se nechal strhnout k hříchu. On který měl být příkladem celému Izraelskému národu, zcizoložil se ženou svého věrného vojáka a aby to ututlal, zosnoval vraždu. To je i na dnešní dobu bezbožných vládců celkem silná káva.

A když se zdá že je vše vyřízeno a zahlazeno, David šlechetně přijímá ženu zemřelého vojáka pod svojí ochranu (a o pravé podstatě věci nikdo nic neví),  přichází prorok Nátan a vypráví Davidovi příběh o boháči a chudákovi a o nepříliš čistých praktikách prvně jmenovaného. David je spravedlivý král a proto hodlá rezolutně zasáhnout proti tomuto bezpráví.
Na to ale Nátan poodhaluje osoby a obsazení vyprávěného příběhu: "Ten muž jsi ty! Podívej se co všechno ti Bůh dal a kdybys chtěl, přidal by ti mnohem víc. A ty ses dopustil toho co je zlé v Hospodinových očích!"
Velice troufalé. Podívejte se co se dneska děje lidem kteří chtějí ukázat na nějakou špínu.
Král David měl jistě mnohem větší pravomoc a Nátan si to mohl šeredně odskákat. To prostě není jen tak přijít za někým a ukázat na jeho chyby.

David ale uznává chybu: "Zhřešil jsem proti Hospodinu." nebo jak zpívá v žalmu 51:
Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích.(Žalm 51:3-4)
Nemyslím si že by předtím nevěděl že to co provedl bylo špatně, v tuto chvíli si ale uvědomuje, že ututlávání a zahlazování hříchu nás vede do stále hlubších vod. Hřích plodí další hřích.
Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti." A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. (Žalm 32:3-5)

Může něco David a Nátan říci dnes nám? Položme si otázku zda máme kolem sebe někoho jako měl David Nátana, někoho kdo se nebojí ukazovat na naše chyby ne proto aby nás shodil, ale aby nám pomohl? Dokážeme my sami přiznat chybu?

Nemusí to být zrovna něco velikého, třeba jen nějaká drobnost. Možná ani netušíme že to co děláme je špatně. Sám dělám mnoho hloupostí a mnohdy mi to ani nedojde. Nevidím to, nevšimnu se že je něco špatně. Každý vidí věci trochu jinak, zaměřuje se na jiné detaily. Přikládá důraz trochu jinam.

A někdy možná dělám něco co není vyloženě špatně, někdo jiný ale ví že to jde udělat jinak lépe.

A když pak někdo přijde a řekne nám tytyty! to se nedělá, místo abychom se zamysleli a uznali pravdu, postavíme si kolem sebe bytelnou zeď, obrníme se nějakým úšklebkem a snažíme se naši chybu zahrát do autu, místo abychom ji uznaly a začali znovu a lépe. Hledáme okamžitě chyby v tom jak nám to bylo řečeno a kdo nám to řekl, soustředíme se na obal místo abychom vnímali obsah.

Co je ale možná ještě smutnější, že máme podobnou reakci i když nám nikdo nevytýká žádnou chybu, jenom nám chce poradit, pomoct s něčím co neděláme nejlépe. Proč je naše reakce (byť jenom v mysli) Co ty tomu rozumíš, co my máš do toho co kecat! Já to vím nejlíp!

Neříkám a netvrdím že máme slepě přijímat rady a napomenutí ze svého okolí. Možná ani druhá strana nemá pravdu. To o co mi jde, je abychom se nad tím zamysleli, uvažovali, jestli na tom něco nebude. Jestli náhodou nemá pravdu? Jestli nevidí něco co já ne? Zamysleli se nad obsahem, nad myšlenku ne nad formou podání.

Ještě je zde druhá strana příběhu. Postava Nátana. Jsem někdy v pozici, že bych měl někomu ukázat na chyby? Beru to potom tak že chci dotyčnému pomoct, nebo využívám vhodnou příležitost k jeho shození? Vidím že někdo dělá něco a já vím jak to udělat lépe, budu si o tom šuškat za jeho zády abych ukázal jak jsem dobrej a jaký on je nemehlo? Nebo půjdu k dotyčnému a poradím mu?


Jsou zde dvě role, do kterých se za život dostane jistě každý z nás. Je naším prvotním cílem v roli Nátana druhého shodit nebo mu pomoci? A pokud jsme v pozici Davida a někdo nás přišel na něco upozornit, berme to, že nám chce pomoct a ne nás shodit? (A pokud jeho cílem není nám pomoct, tak to stejně není náš problém!)

(Program z mládežnických Hor 2010 - Špindlerův Mlýn)