Přesouvání oken v linuxu (Gnome) a možná nějaké další vychytávky...

Krapet mimo mísu, tedy trochu mimo dosavadní texty, bude následující zápisek. Jelikož je ale prvotní myšlenkou a podstatou tohoto místa uchovávat myšlenky pro pozdější nalezení, v podstatě to sem také patří...

Zápisek bude techničtějšího směru a ani nebudu příliš rozebírat detaily - v podstatě mi jde pouze o uchování následujícího "/apps/metacity/general/mouse_button_modifier" ... přeci jen to ale trochu rozeberu, kdyby se to někomu šiklo. Na "všech" domácích počítačích (a nyní již i v práci) využívám jako operační systém GNU/Linux s prostředím Gnome (ve verzi 2). Následující řádky jsou tedy hlavně pro toto prostředí, nicméně myslím že obdobně fungují i v ostatních linuxových prostředích.

Potřebujeme li přesunout nějaké okno po ploše, většina z nás (i ti z operačního systému firmy Microsoft) jsme zvyklí chytnout okno za záhlaví (titulek okna) a přetáhnout jej na požadované místo. Vše je v pořádku a většinou to stačí... nebo to jde i lépe?
 Možná už jste se také někdy setkaly s nějaký dialogovým oknem které bylo poněkud větší než váš "monitor" - při dnešních rozlišeních již se to téměř nestává... Jde prostě o to že máte zobrazenou část okna ale tlačítko Ok nebo Storno je kdesi pod úrovní obrazovky a na plochu se nevešlo. Na slepo klikat moc nelze a přesunutí okna tažením za horní okraj také není možné protože prostě "výš" nemůžete. Pravda ... dnes už nás to moc netrápí...

Položil jsem ale otázku k přesouvání oken... jde to i lépe než za horní okraj?
Nevím jestli lépe ale velice dobrou alternativou je za použití levé klávesy Alt (ve výchozím nastavení) a chycení a tažení okna kdekoliv za jeho obsah. (Znovu podotýkám že je to záležitostí Linuxu, v MS Windows o ničem podobném nevím, klidně mě poučte.)
Prostě nemusíte hledat myší titulek okna, pouze stisknete klávesu Alt a okno chytnete kdekoliv a přetáhnete. A co více, pro změnu jeho velikosti se nemusíte strefovat na jeho okraj, ale se stejnou klávesou okno pouze "chytnete" prostředním tlačítkem myši (kolečkem) a místo přesunutí jej zmenšíte nebo zvětšíte na požadovanou velikost...

Abych už se dostal k tomu pro mě podstatnému, ve výchozím nastavení je tou "speciální" klávesou levá klávesa Alt, ta se ale občas ve spolupráci s myší používá i k jiným účelům (myslím že například na něco v Gimpu) a trochu se to hádá...
A tak jsem kdysi (a nyní znova) hledal možnost jak klávesu Alt změnit za něco jiného (v mém případě za levou klávesu Win - to rozevláté okno mezi Ctrl a Alt).
A abych to opět nezapomněl, píši si to sem...

Změna (v případě Gnome) je možná přes gconf-editor, kde je klávesa nastavena v následující položce (druhý řádek udává položku kde je možné změnit tlačítko pro změnu velikosti z prostředního na prvé - vhodné pokud máte rozviklané kolečko a při jeho stisku se vám otáčí jako mě v práci...).

/apps/metacity/general/mouse_button_modifier

/apps/metacity/general/resize_with_right_button

Je to sepsáno dost hrubě (pro mě), pokud by se našel někdo kdo by chtěl tyto informace použít a nevěděl si rady, nebojte se ozvat...

Pamatuj na den odpočinku,...

...že ti má být svatý. 
V neděli se nepracuje. V celku zažitý princip který nám většinou není nijak cizí. Přijde to vhod, jednou za týden vypustit povinnosti z hlavy, vyrazit na výlet, na procházku, přijít na jiné myšlenky... každý upřednostní a vyhledává něco jiného. Ať už je v kralickém překladu: pomni na den sobotní,... nebo v ekumenickém: pamatuj na den odpočinku,... znamená to totéž. Dej si volno, relaxuj, odpočiň si... 


...nebo to snad není celé? Nezapomínáme při našich nedělních činnostech na něco? Neuniká nám přeci jenom kousek čtvrtého přikázání? Den odpočinku nám má být svatý. Co to ale konkrétně znamená? Podívejme se do proroka Izaiáše na konec 58 kapitoly: [13] Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči,
 [14] tu nalezneš rozkoš v Hospodinu "a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit." Tak promluvila Hospodinova ústa.
Je mnoho způsobů jak za hezkého počasí strávit nedělní odpoledne: výlet na kolech/motorkách, koupání v lomu, houbaření, fotbal, motokáry, bowling s pizzou... cokoliv podle našich představ. 
Jenomže neděle má být věnována Bohu. Sedmý den mám prožít v prvé řadě s Bohem, ne partou kamarádů...
Na bowlingu, motorkách a houbaření není pranic špatného, pokud tím ale nepřehlušujeme rozhovor s Bohem. 
I Izaiáši říká  ..."a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země"... jinými slovy, neboj se že bys o výlet přišel, kamarády nezklameš, ale začni u Mne.

Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,...

Před týdnem mě doma v knihovničce zaujala (hlavně díky shrnutí na zadní straně obálky) knížečka od Dereka Prince - Manželé & otcové ... třeba se mě to také někdy bude týkat, aneb co se v mládí naučíš ve stáří jako když najdeš.  Bylo to pár dní před zkouškami a tak jsem ji pouze zařadil do pomyslného seznamu "k pozdějšímu přečtení". Jelikož už mám úspěšně po státnicích, je čas opět otevřít nějakou knihu, pokud možno netechnického charakteru. Nemíním zde zakládat čtenářský deník a rozepisovat osoby a obsazení následované stručným výtahem z děje. To jenom aby bylo zřejmé odkud následující myšlenky pramení...

Text (z Matoušova evangelia z 25. kapitoly od 31 verše) začíná rozdělováním. Rozdělováním  lidí u posledního soudu... jedněch od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Nic překvapivého... 

Co ale udělali tak strašného ti kdo jsou posléze vyhnáni do věčného ohně? Nic! Právě že neudělali nic. Nejde o to že porušili některé přikázání... že by někoho zabili, něco ukradli, křivě svědčili.... Jde o to že neudělali NIC.
Kolik jsem promeškal v životě příležitostí kdy jsem prostě jen neudělal nic?


Otče můj v nebesích, otevři mé oči abych viděl, mé uši abych slyšel a mé srdce abych rozpoznal čas kdy nemám nečinně sedět.

Abych nezapomněl...

Nebudu zabíhat příliš do historie (zatím se svým věkem nemám moc kam), vrátím se ale nějakých 5 let zpátky a trochu popřemýšlím a shrnu některé události které mě od té doby provázely. Jen tak... abych nezapomněl.

Je tomu něco málo přes pět let, kdy jsem složil maturitní zkoušku na jedné SOŠ a SOU řemesel v oboru Mechanik elektronik. Jistě by bylo na co (tématicky) vzpomínat i z let předchozích, události se ale tak trochu opakují a podobají,... Složil jsem maturitní zkoušku a (hlavně díky jejímu výsledku) jsem byl přijat na vysokou. Možná nic překvapivého... kdyby jste mě neznaly, jako se znám já... 

Jak už to tak bývá prvních několik semestrů na technické škole probíhá třídění, a mnozí musí z kola ven. Příležitostí k nedobrovolnému odchodu bylo mnoho (matika, fyzika,... později několikrát signály na desítky způsobů,...) já jsem však procházel. Občas jen s pár body přes minimum, ale žádný předmět jsem nemusel ani opakovat.

Mimo jiné také přišla na řadu angličtina. Jen pro úplnost zmíním, že jsem měl od základky po střední (cca 11-12 let) němčinu, která ve mě (kromě hlubokého odporu) nezanechala žádnou stopu. Na rovinu, neřeknu si ani o rohlík! S angličtinou jsem musel (bez základů!) začít v kurzu pro mírně pokročilé (a během 3 semestrů projít 3 kurzy až po středně pokročilé). Vyzní to poněkud podivně, nicméně jsem pár dní před první zkouškou z ANJ dostal do ruky verš z 1.Korintským 10:13 (Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.) a tento verš mě provázel až do konce studií. A má pravdu... 

Během těch pěti let jsem prošel mnoho předmětů na které prostě nemám. A u věcí které vím se mnohdy stává, že na ně narazím zcela "Náhodou" pár dní nebo minut předtím než je potřebuji řešit.

Pro mě trochu neuvěřitelným způsobem jsem dospěl do tohoto týdne a...

..bez valného vlastního přičinění a se zásadní pomocí shůry úspěšně ukončil vysokoškolská léta, aneb Bůh by byl ING na entou....
...já sem v tom fakt nevinně...

Bůh mě tam držel zuby nehty (a já jsem mu to často nijak neulehčoval :-(...). V tuto chvíli to vypadá že budu mít i práci (a opět s minimální zásluhou z mé strany).... 

A tak se často ptám: Co pro mě máš připraveno? Kam mě chceš vést? Kde mě chceš použít?

...smrt jen dalším velkým dobrodružstvím.

Nemíním zde rozebírat předlohu uvedeného citátu (pochází z poněkud rozporuplného zdroje). Dokonce si jej i trochu upravím do podoby "Pro křesťana je smrt jen dalším velkým dobrodružstvím."

Smrt je téma v naší společnosti a v našich kruzích příliš nerozebírané a (pominu-li bulvární tisk) pokud už o ni hovoříme, pohybujeme se co nejopatrněji abychom někoho ještě více neranili. Následujícími řádky nechci žádným způsobem zlehčovat, zesměšňovat či znevažovat téma smrti (doufám že to tak ani nevyzní), půjde pouze o můj osobní pohled na věc a můj postoj. Uznávám že teorie je něco jiného než praxe, a až se setkám se smrtí (svojí vlastní, či někoho blízkého) blíže, některé věci se možná změní... možná také ale ne.

Podstata mého postoje vychází z faktu že jsem křesťan a tedy věřím v existenci nekonečného Boha, a v "něco" po smrti. Bez tohoto předpokladu jsou následující řádky zcela nesmyslné...

Bojíte se vlastní smrti? Studentská léta je poněkud předčasná doba pro podobné otázky ne? Možná se vás už ale někdo zeptal: co když tě venku porazí auto? Víš co s tebou bude? Víš "kam" půjdeš? Nevím jestli to je úplně přesné, ale já se své smrti nebojím. Vím že to jednou přijde a vím co mě potom čeká (rámcově :)). Co mě možná trochu kazí tento postoj jsou lidé kolem mě, kteří neznají můj postoj, nebo jej neumějí přijmout a tak "mám starost", že se budou rmoutit za mě ... když já už budu v lepším...
Smrt není tragédie, tragické mohou být okolnosti. (to jsem vymyslel já, nebo si to alespoň myslím :))  Pokud mám jistotou v Kristu, smrt je pro mě přirozenou součástí života a vstupem někam dále, něco jako stěhování za lepším. To není tragédie, tragické mohou být okolnosti...

Zaradoval jsem se, když mi řekli:...

Poutní píseň, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! Žalm 122:1

Může to být i moje píseň? Opravdu to takto mohu říci? Vyznívá to z mého srdce? Nemám na mysli "Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem si zahrát před mládeží fotbal, ... popovídat ke kávě po shromku,... po mládeži na pizzu,..."
David říká: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! Není podstatné kde přesně to bude, není důležité jestli tam budou kámoši a jestli zazní z kazatelny nějaký fór... Všechno jmenované je až druhořadé... Je pro mě podstatná přítomnost Hospodina?

podobenství O nepoctivém správci

Následující text vznikl a byl použit jako součást mládežnické bohoslužby.
 

Lukáš 16:1-9

Dobré ráno,
Co říkáte dnešnímu čtení? Jednalo se opravdu o příběh z Bible? Nejde přečtené podobenství přímo proti zaběhlým biblickým principům? Neodporuje si dokonce hned s dalším oddílem? Jestli máte podobné pocity, jste na tom stejně jako já před třemi týdny, když jsem se dozvěděl že máme jako mládež na starosti dnešní shromáždění a co je na rozpisu ke čtení.

Nejčastěji je v příběhu kladen pouze důraz na prozíravost služebníka, i přes to že je v bezvýchodné situaci. A ostatní aspekty a praktiky jsou odsouvány stranou. Jedná se o podobenství a to bývá zaměřeno na jednu konkrétní věc.

Já se vám dnes pokusím předložit ještě trochu rozšířenější přístup k celému příběhu.

Proč vůbec Pán Ježíš používal tak kontroverzní a výbušná témata ve svém kázání (myslím že toto není jediný případ)? Možná chtěl probudit spící posluchače, přimět je k přemýšlení, k diskusi? To jistě není od věci a je to zvláštní výsada právě kontroverzních témat.

Pojďme tedy chvíli diskutovat nad předčteným oddílem. K následujícím myšlenkám mě přivedlo kázání pana faráře Grubera z Brna.

Dosadit přečtený oddíl do našeho života a obsadit postavy lidmi z našeho okolí, asi nebude tak docela správné řešení. Popisované praktiky se musí každému slušnému člověku příčit. Uvedený oddíl zcela jistě není pobídkou k nepoctivému spravování firemního majetku. Jsem si dokonce jist že nás nenabádá k podobnému jednání ani kdybychom firemní majetek spravovali poctivě a vyhozeni byli naprosto neprávem. Mezi lidmi bychom těžko hledali člověka který by pochválil svého podřízeného, protože promíjí dluhy z majetku svého pána.

Zkusme ale příběh posunout na trochu jinou rovinu a do role bohatého člověka dosadit Pána Boha. Takováto představa není nikterak scestná, vždyť Bůh je přece stvořitelem a tedy svrchovaným majitelem všeho. Zbývá nám již jenom nalézt postavu nepoctivého správce. Není to tak těžké, stačí se rozhlédnout po svém okolí, v prvé řadě do zrcadla!

Muž v našem příběhu je pověřen správou majetku bohatého člověka, my jsme také dostali k obhospodařování určité bohatství: peníze, čas, prostředky, ale v prvé řadě náš život. Velice často se však nechováme jako pověření správci, ale jako vlastníci a majitelé. A stejně jako je nepoctivému správci oznámeno že má složit účty protože bude vyhozen za nepoctivé jednání, říká Ježíš i nám že všichni zhřešili a čeká nás zúčtování.

Těžko říci jestli obvinění proti správci v tomto podobenství byla vznesena oprávněně, obviněný ale tuší že u spravedlivého soudu nemůže obstát. Nesnaží se zamést špínu pod koberec, ví že to nemá cenu, ale ani nesloží ruce v klín a nenechá věci rezignovaně plynout.

Zítra bude vyhozen na dlažbu, ale ještě dnes má plné kompetence k jednání ve jménu svého pána. Zítra už nebude mít nic, ještě dnes má ale dispoziční právo a jeho podpis má stejnou váhu jako podpis jeho pána. Ještě dnes je pánem situace.

Jeho další kroky vedou k jedinému cíli, poslední možnosti a pravomoce které má investuje do lidí. Zavolá si dlužníky svého pána a skrze odpuštění si začíná budovat a upevňovat vztahy.

I nám je snad jasné že bychom to u spravedlivého soudu neuhádali. Vždyť je v listu Římanům psáno: Nikdo není spravedlivý, není ani jeden. Římanům 3:10

To ale neznamená že máme všechno zabalit a nechat plynout, ono to nějak dopadne. Stejně jako hlavní postava našeho příběhu, bychom měli zbývající nám vyměřený čas, prostředky a bohatství v prvé řadě investovat do lidí, do vztahů s blízkými, se spolupracovníky, sousedy, spolužáky, do vztahů s lidmi v našem okolí. A to ne jenom do těch od kterých bychom mohli někdy něco chtít.

O několik kapitol dříve v Lukášově evangeliu je příběh o Ježíši a hříšnici v domě farizeově. Ježíš na příkladu dvou dlužníků, s rozdílnou výší odpuštěného, dluhu ukazuje postavení ženy hříšnice, které je odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo. Lukáš 7:36-50

I dnes přečtený příběh nám tak trochu nepřímo naznačuje, že velice důležitým a mnohdy prvním krokem v budování vztahů je odpuštění. Teď jistě namítnete, co je  to za příklad od nepoctivého správce, to se mu to odpouštělo z cizího bohatství. Popřemýšlejme ale nad tím, že jsme i my pouze správci a ne majitelé.